Jako bych své staré písně napsal právě teď
P r a h a - Jaroslav Hutka, polemický písničkář a bývalý exulant, už chtěl s vystupováním skončit. Asi před rokem a půl veřejně ohlásil odchod. "Teď už vím, že se nemá nikdy říkat nikdy. Měl jsem velké zdravotní problémy s rukou a písničky se nikam nevyvíjely. Pak se to zlepšilo a dostal jsem chuť do práce. Najednou jsem cítil, že mé hraní je smysluplné, a tak jsem se vrátil," říká Hutka. U malé firmy Black Point vydal vzpomínkové album Slunečnice a rozjel vlastní výrobu cédéček v rukodělné edici, které říká Samopal.
Nebyl jste už v podobné situaci, když jste žil v holandském exilu a vydával si nahrávky v edici Fosil?
V Holandsku o mě velké firmy neměly zájem. Ani jsem se jim nedivil, byl jsem tam cizincem. U nás je docela zvláštní situace, na kterou jsem si už zvykl, ale zpočátku mě udivovala. S kytaristou Radimem Hladíkem jsme obcházeli všechny firmy, které nám velmi otevřeně řekly, že s námi spolupracovat nebudou. Nemusí mě přece vydávat z lásky, ale mohly na mně vydělat peníze. Lidi mě dodneška poznávají, a to by snad mohlo být pro jakoukoli firmu zajímavé. A tak jsem zareagoval stejně jako v Holandsku. Začal jsem si své nahrávky zpracovávat s tím, že je budu vydávat a prodávat. Ale ani v Holandsku nebo tady se asi nehodím do hlavního proudu.
Podobně si stojí i další písničkáři z šafránové generace - od Vlasty Třešňáka, Vladimíra Merty až po Dagmar Andrtovou či Pepu Nose. Setkáváte se ještě?
Nedávno jsme vystupovali společně v Bratislavě, když slavila jubileum Zuzana Homolová. Někteří, jako Petr Lutka, se dostali na úplně jinou kolej, s Vladimírem Mertou jsme se dokonce soudili. Nejvíc si rozumím s Vlastou Třešňákem.
Není už éra polemických písničkářů za námi?
Také jsem si to myslel, ale mám pocit, že v současné situaci se potřeba po našich písničkách nebo po nějaké bezprostřední reflexi vrací. Začal jsem znovu vystupovat a koncertů přibývá. Vypadá to, že budu mít dobrou sezonu. Už se dá hrát v Praze. Ještě nedávno to nešlo. Praha byla soustředěná na pochod za vítěznými ekonomickými zítřky.
Že by písničky zrozené v době totalitní nehybnosti nabývaly novou platnost?
Zdá se mi, že některé z nich jsem napsal dnes. To je ale špatné, protože to je chyba politiky. Minulá doba nebo pocity z ní se už neměly dostat na světlo. Možná je to tím, že vývoj naší společnosti je pomalejší, než by měl být. Je jakoby hozený do přírody, ponechaný sám sobě. Minulý týden jsme byli se synem Vavřincem ve Francii. Patnáct let tam jezdím na jedno místo, kde sbírám drobné zkameněliny, amonity, které vkládám do obalů svých cédéček. To místo je sice zapadlé, ale rychle se rozvíjí. Letos se zase něco změnilo. Člověk má z Francie pocit, že se pohybuje dopředu mnohem rychleji než my. Přitom my bychom měli Francii dohánět. To je mrzuté.
Píšete nové písničky?
Píšu všechno ostatní, ale písničkám se zatím nevěnuji. Ty poslední byly hodně politické. Ponechal jsem si jen dvě, o Americe a o Havlovi. Zatím nemám témata. Ale vím, že vystupování nelze postavit pouze na starých věcech, a tak se určitě k psaní písniček vrátím. Teď chci dokončit knížku z roku 1985, která vznikala v Rotterdamu. Psal jsem ji formou dopisů, má skoro pět set stran.
Vyplyne z ní třeba nějaké srovnání s vaší minulostí v exilu a přítomností?
Pokusil jsem se napsat, co je Holandsko a co znamená emigrovat. Jako emigrant z bolševismu jsem v Holandsku vstoupil do hotového kapitalismu, kdežto doma jsem po listopadu 1989 prožíval všechna jeho scestí: krádeže, privatizace. Lidé si mysleli, že stačí jít ke svobodě a ekonomika se automaticky nějak zachová. V touze po svobodě jsme tenkrát byli k Evropě blíž než nyní. Je mrzuté, že zde zůstal moloch stát a občan stojí vedle něj. Stát mu vlastně překáží, a přitom si uzurpuje, aby lidi platili jeho drahý provoz. V tom míříme spíš do Asie než do Evropy, kde se občanská společnost vyvíjí na všech úrovních a lidi, i když samozřejmě jsou všude problémy, berou stát víceméně za svůj. Dnes nevím, koho bych měl volit. Žádná z politických stran řádně nevysvětlila, proč chce moc a co pro nás hodlá udělat. A co ta loupežnická smlouva mezi Klausem a Zemanem? Jaká levice, nebo pravice? Oni ve skutečnosti říkají: My chceme moc, my si ji rozdělíme a už ji nepustíme.
Kdyby vyhráli volby komunisté, vrátil byste se do Holandska?
Ne, to by bylo naopak zajímavé. Teprve pak bychom si museli všechno pořádně vybojovat. Avšak vítězství komunistů se nebojím, museli by mít jedenapadesát procent a do koalice s nimi nikdo nepůjde. Ale jestli se vrátí Klaus, je perspektiva dalšího vývoje nadlouho zabitá. Pak by asi člověk mohl přemýšlet o emigraci. Klause už prosím ne.
Proč jste vystoupil proti Karlu Srpovi, který kandidoval do Senátu?
Ve chvíli, kdy jde do politiky, může být vydíratelný, i kdyby existovalo jen podezření, že spolupracoval se Státní bezpečností. A to tady bylo. Jinak bych se tím nezabýval.
Mladá fronta DNES, 1999-08-30, VLADIMÍR VLASÁK
2024