Osmého června chtějí písničkář Jaroslav Hutka a lidé z Balbínovy poetické strany rozřezat řetěz kolem pražské sochy svatého Václava. Šňůra pichlavých lipových listů z poloviny sedmdesátých let dodnes ukazuje, jací jsme byli a jací jsme.
Ostré lístky lipové
Tady se odehrávala největší politická shromáždění v naší moderní historii. Tady se lidé instinktivně sešli a semkli v prvních hodinách šoku ze sovětské okupace, tady se četly vzdorné manifesty, tady se truchlilo za Jana Palacha. Komunistický režim se místa kolem sochy svatého Václava v horní části pražského Václavského náměstí oprávněně bál. Bylo to srdce vzpoury proti jeho moci. "Nebylo žádoucí, aby lidé dávali k soše svíčky a kytky. Nejdřív se kolem ní stavěli květináče - lidově se tomu říkalo Štrougalovy sady," vzpomíná na sedmdesátá léta Jindra Hubená z Galerie Hlavního města Prahy (pracuje tu od roku 1972), instituce, která má pražské sochy na starost. Vlastníkem sochy svatého Václava je ovšem magistrát, a právě odtud proto vyšel první popud, jak lidem v přístupu k soše zabránit. "Náměstek Josef Kilián - dnes už nežije - přišel s tím, že by se tam měl dát řetěz," říká Jindra Hubená. Úřední zakázku dostal sochař Zdeněk Kolářský. Úmysly režimu byly v té době zřetelné každému, včetně tvůrců řetězu. "Tenkrát se to bralo jako něco, co má zamezit lidem v přístupu k pomníku," vzpomíná syn Zdeňka Kolářského, který mu v roce 1975 s prací pomáhal. "Jestli jsem z toho neměl blbý pocit? To jste se narodila až teď, že se tak divně ptáte?" reaguje Zdeněk Kolářský. "Prosím vás, když za mnou přišli komunisti se zakázkou, tak jsem stejně jako tehdy kdejaký kumštýř srazil paty a dělal. Takových lidí přece bylo, co pro ně pracovali - něčím jsme, do prdele, museli žít." Zadání bylo vágní. Řetěz měl být takový, aby se na něm nedalo sedět. Sochař Kolářský si našel cestu, jak zadání dostát a zároveň najít v práci zalíbení a uspokojení. Komunistické symbolice - svatému Václavu za řetězem - čelil také symbolikou. Lipovými listy, které jsou ale tak špičaté, že se na nich sedět opravdu nedá. "Pro mě to byla symbolika našich dějin. Lipové listy jsou jednou nahoru, jednou dolů. Tak jako naše dějiny," brání své dílo Zdeněk Kolářský, spoluautor Nové scény Národního divadla, autor insignií Karlovy univerzity či pamětní medaile s Janem Amosem Komenským, kterou se oceňují dobří učitelé. Dnes pracuje na soše Arnošta z Pardubic pro pardubickou univerzitu. "Kdybych byl komunista, tak jsem tam asi dal hvězdy, ne?" říká sochař. Jenže přímočarost hvězd by asi režim nechtěl - a lidem by vadila míň. "Cítil jsem hrozný vztek," vzpomíná Jaroslav Hutka na první setkání s novým řetězem. "Nejvíc mě vlastně naštvalo, že tam jsou ty lipové listy, náš národní symbol, poskládané tak zlomyslně špičkami nahoru, že slouží jako ostnatý drát. Přemýšlel jsem, jestli ten sochař plnil požadavek komunistů, a nebo si to tak předposraně vymyslel sám." Řetěz se pro Hutku stal symbolem normalizace. "Právě tou svou pokryteckostí," říká zpěvák, "a ochotou Čechů přizpůsobit se a spolupracovat."
Barokní památka na rudé
Po návratu z exilu začátkem 90. let si Jaroslav Hutka všiml, že "bolševik už odešel, ale řetěz tam je pořád". Pomalu v něm dozrávalo rozhodnutí, že musí udělat něco pro to, aby konečně zmizel. "Člověk si pořád říká ,mělo by se' a pořád zůstává u toho ,mělo by se'," vysvětluje Hutka, proč o konec řetězu žádal až v roce 1997. Tenkrát na jednom ze svých koncertů požádal hosta, tehdejšího primátora Jana Koukala, ať magistrát nechá pichlavou překážku sundat. "Slíbil to se slovy, že když si teď význam řetězu uvědomil, styděl by se k němu nadále klást věnce," říká Hutka. Ale zůstalo jen u slov. "Nemohu vyloučit, že při žertování na různá témata jsem něco takového prohlásil, ale určitě jsem nikdy nedal slovo primátora na to, že řetěz odstraním," říká dnes Jan Koukal. "Navíc by bylo dobře před nějakým ukvapeným rozhodnutím nejdřív udělat průzkum veřejného mínění - zeptat se v něm Pražanů, zda řetěz opravdu chápou jako symbol komunistické doby a chtějí ho dát pryč, nebo ne." Loni požádala o sundání řetězu pro změnu Balbínova poetická strana primátora Pavla Béma. Také slíbil, ale nesplnil. Řetěz si zatím žije dál svým životem. "Jsou s ním pořád nějaké potíže," říká už citovaná Jindra Hubená z Galerie. Souvisí s tím, že na rozdíl od komunistů současní politici vodí k Václavovi své hosty a několikrát do roka je třeba kus řetězu odšroubovat. "Poprvé mi zavolali z kanceláře primátora v devadesátém - že tam jdou s věnci a musíme kus řetězu do druhého dne sundat," vzpomíná. Bylo pozdě odpoledne, řemeslníci nebyli k sehnání, a tak si vzala na pomoc manžela. "Zrovna tam měli mítink komunističtí důchodci z Hnutí 90," vzpomíná Jindra Hubená. "Vrhli se na nás, křičeli, že řetěz tam byl vždycky, zahnali nás do auta a tloukli do okýnek, plivali na ně." Dnes běží sundávání řetězu hladce. Galerie si na něj najala firmu, stačí zavolat a za čtrnáct set korun část řetězu na pár hodin odstraní a zase vrátí na místo. Před devíti lety Klausova vláda povýšila sochu sv. Václava z doposavad jen "kulturní" na "národní kulturní" památku - a spolu s ní i její nejbližší okolí. Tak na seznam významného národního dědictví proklouzl i řetěz. Alespoň pro úředníky magistrátu (jeho stavebního, kulturního a památkového odboru), kteří dnes s odvoláním na verdikt Klausovy vlády vysvětlují jako jeden, proč není možné řetěz sundat. Balbínově poetické straně na její žádost poradili: Požádejte ministerstvo kultury o sejmutí památkové ochrany.
Po pravdě řečeno, úředníci řetěz odstranit nechtějí. "On ochraňuje pomník, který by byl jinak obležený lidmi, upelešili by se tam bezdomovci a policisti by pak měli problém je odtud dostat," říká Jindra Hubená. "Další problém je, že máme málo peněz. Řádně provedená demontáž řetězu, jeho uložení, vyjmutí sloupků a zadělání děr po nich - to jsou statisícové náklady." Nekonečná anabáze s úřední cestou přiměla Jaroslava Hutku a Balbínovu stranu k přímé akci. Osmého června odpoledne chtějí "řetěz prostě odříznout". Hrozí jim za to vězení. "Jsme správci majetku," říká za Galerii Jindra Hubená. "Ze zákona musíme podat trestní oznámení - stejně jako když nám ukradnou třeba barokní sochu."
2024