Vladimír Veit: Naši udavači
Napřed jsem o nich, o udavačích, v útlém věku jen tu a tam čítával. Většinou se vyskytovali v době německé okupace a byli líčeni jako obzvlášť odporná sebranka, která nacistům udávala za mrzký prospěch, nebo peníze své vlastní spoluobčany. V padesátých a šedesátých letech minulého století, se kolem mě, aniž bych o nich věděl, hemžili další a nebo ještě ti samí, z této zaběhané branže, kteří dál přiváděli své blízké na popraviště, v lepším případě do koncentračních táborů, tentokrát s nápisem nad jejich bránou v češtině, s obsahem ovšem stejným jako za němců: ARBEIT MACHT FREI – PRÁCE OSVOBOZUJE.
Tradice, na kterou navázali naši udavači, byla ovšem prastará jako lidstvo samo. Do světové literatury se jeden takový zapsal nesmazatelně jako jistý Bretschneider ve Švejkovi a do českého hudebního podvědomí potom jakýsi Sabina, libretista naší národní opery Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany.
Sice jsem byl vychováván v duchu: dát si pozor na hubu, ale protože jsem se tímto a jinými podobnými ponaučeními odmítal příliš řídit, skončil jsem pár let po další okupaci mé země, tentokrát sovětské, v emigraci, ve městě nad Dunajem. Tam si člověk mohl už zase říkat co chtěl.
Jenomže, kam čert nemůže nastrčit bábu, nastrčí třeba i kněze. Na Rennwegu stál český kostelík, v něm páter Műller, který si nechal říkat důstojný otče, a to byl práskač zvlášť povedeného formátu. Křesťanská láska, kterou měl v popisu práce, se u něj projevovala tím, že příležitostným návštěvám z tehdejšího Československa štědře rozdával v Bibli tištěné Písmo Svaté, k propašování domů, za ostnaté dráty, ale jeho druhá profese mu velela, takového člověka hned udat na tehdejším Československém velvyslanectví a tak takovou ovečku pak mohli vyhmátnout, buď ještě na hranicích, a nebo později při domovní prohlídce, po jejím návratu – jak byla prostě ctěná libost tehdejší Státní bezpečnosti, pro kterou byl Bůh, jak bylo všeobecně známo, nepřítelem číslo jedna.
Co asi vedlo tohoto pastýře lidských duší k podobnému jednání? Že by snad konkurenční ďábel ve kterého uvěřil?
V roce 1989 se začíná v Evropě zvedat opona nad posledním dějstvím tragédie, která se vepsala do dějin jako vědecký komunismus. Byl to můj osmý rok exilu a s kamarády jsme si ve vídeňských hospodách začali přiťukávat plnými půllitry se slovy: Tak napřesrok v Praze ve Slávii!“
I slepému a hluchému muselo být v té době už jasné, že donašečství, jako řemeslo, přestává mít zlaté dno a že heslo z české standarty: Pravda vítězí nabude vrchu nad tím tolikrát neosvědčeným: Prací ke svobodě.
V té době, pár týdnů před naším slavným folkovým koncertem v polské Wroclavi, kam se sjeli exiloví i domácí písničkáři, a kam jsem já z Vídně musel jet ještě přes Spolkovou republiku a pak přes Východní Německo, když stará vlast nepovolila ani tranzit, tak tedy krátce před touto událostí se v rakouském hlavním městě objevil písničkář Nohavica, „Udavač z Těšína“ – jak jsme ho nyní s Jardou Hutkou pojmenovali v naší společné písničce – letitý pokračovatel v tradici o které píši. Byl „vyslán“ do Vídně „na služební cestu“, Udavač z Těšína byl „zaúkolován“ – „získat spolupracovníky“.
S každým si hned připíjel tvrdým alkoholem, také se mnou si chtěl mermomocí takto přiťuknout, a při tom mě nabádal, že ať se mu přitom dívám do očí, neboť tím přípitek získá na upřímnosti.
Nevím kolik „spolupracovníků“ v mém tehdejším, už druhém domově získal, ale svou špinavou práci přeci jen odvedl. Někteří mí známí a přátelé, kteří mu otevřeli pohostinsky dveře svých domovů a nebo srdcí, buď nehezky pomluvil, jako například Karla Kryla, který se v té době ve Vídni také zdržoval, a nebo u jiných alespoň detailně popsal jak mají zařízené byty, kde jim v nich stojí jaký nábytek, kde visí jaké obrazy a jak draze je asi takový byt zařízen. Také uvedl jejich přesné adresy, ani v číslech domů se nespletl a k tomu všemu přidal své domněnky o kterých si myslel, že by se mohli hodit do krámu estébákům doma.
Proč udával Páter Műller nevím. Nohavica udával proto, aby mohl zpívat o lásce a cti v teple a světle reflektorů a sklízet za to nemalý obdiv.
2024