ČLÁNKY

Jak se vlastně z Jaroslava Hutky stal písničkář?
Začátkem roku 1966 jsem utekl z uměleckoprůmyslové školy. Asi největší příčinou útěku byla chuť malovat a žít nezávisle, po svém ... Pak jsem, na jaře 66, potkal v hospodě Vláďu Veita a Hvězdoně Cignera, kteří chtěli založit bigbeat, ale chyběl jim textař. Já psal básničky, takže jsme usoudili, že bych texty mohl zvládnout. Neměli ale ani bubeníka, tak jsem souhlasil i s touto rolí - podle mně stačilo do bubnů nějak mlátit a hotovo. Nakonec ale projekt zkrachoval - nebyly peníze ani na bubny, ani na aparaturu. Ale já jsem u muziky už zůstal.

Jak jste se ale dostal od bubnů ke kytaře?
Někde jsem uslyšel nahrávky Donovana a napadlo mě, že by náš bigbeat šel vlastně hrát i na kytary. Já si ji za tři stovky koupil a začal se učit. Během roku jsem hrát a začaly vznikat první písničky... A navíc - chytili jsme pro písničkáře příznivou dobu.

Jaká to byla doba?
Radostná. Byl rok 67 a lidi jakoby na nás čekali. Publikum bylo hladový, otevřený všemu novýmu. Když jsem nedávno poslouchal ty první staré nahávky, trochu jsem se styděl. Moc jsme hrát neuměli. Lidem se to přesto líbilo. O rok později už jsem sedával na Karlově mostě s Kalandrou a liboval jsem si, že nastala svoboda, že písničkaření je sice hezká zkušenost, ale já se konečně budu moct vrátit k malování... Jenže pak mě zaskočili Rusové. A najednou byl důvod zpívat dál.

Jako mnoho ostatních jste brzy začal mít problémy...
A přibývaly. V pětasedmdesátém roce pak na mně podali první trestní oznámení. Přesné znění paragrafu nevím, ale měl cosi společného s hanobením národa, urážkou rasy a náboženského přesvědčení. Bylo to ale kvůli lidovejm písničkám ze Sušila. Ale stal se při tom prvním stíhání paradox: do funkce prezidenta nastoupil Husák a vyhlásil amnestii, do který spadal i můj paragraf. Já ale tehdy nevěděl ani, že jsem byl stíhaný, ani že jsem dostal amnestii. To jsem zjistil až teď, při čtení mého spisu. Pak jsem byl nějaký čas odsunován na druhé místo, "předbíhaly" mě naléhavější případy - Plastic People, Charta...

Jaký byl tedy nakonec hlavní důvod vašeho rozhodnutí emigrovat?
Přestal jsem být odsunován a StB byla při přípravě mého posledního trestního stíhání důkladnější. Tentokrát byl paragraf nedovolené podnikání a spis uzavřeli a dali k prokurátorovi. Dostal jsem pak na vybranou-buď vězení, nebo emigrace. Když je člověk proti přesile, dlouho se neeubrání. Rozhodl jsem se pro to druhé a v roce 1978 jsem odjel do Holandska.

Jaké byly vaše první pocity, první dny a týdny v zahraničí?
Docela příjemný. Člověk si připadal jako turista na návštěvě v zajímavým prostředí. Ale asi po třech, čtyřech týdnech se to začalo lámat. Totální bezmoc a deprese přišla asi po roce, protože už jsem věděl, co je západ sám o sobě a hlavně co je západ vůči nám. Uvědomil jsem si plný význam slova emigrance. Prostě v jiné zemi zůstanete cizincem, i když tam žijete dlouhé roky.
Asi nejhorší je stav, že člověk nemůže do budoucna absolutně nic plánovat. Protože přemýšlet o tom, co bude za pár dní nebo třeba za pár let můžete pouze v okamžiku, kdy máte zázemí. A to jako emigrant nemáte nikdy.

Jaké máte zázemí dnes, šest let po návratu do rodné země?
S mou třetí ženou Kateřinou jsme se potkali v emigraci a teď spolu spokojeně bydlíme v bytě na Vinohradech. S námi čtyřletá dcera Klárka a nedávný rodinný "přírůstek", měsíční Eliška. Je to vlastně podruhé v životě, co mám i slušný byt. O ten první jsem přišel, když mi bylo pět. Pocházím z Olomouce, kde jsme s rodiči a dvěma sourozenci žili. Ale potom nás vystěhovali na Bouzov do 1+1 a tehdy vlastně začalo mé životní provizorium, které skončilo až teď.

Jak jste prožíval a prožíváte narození dětí?
Když přišla Klára, malinká, bezmocná, nový tvor na tomhle světě, nastala v mém životě naprostá změna. Byl jsem vykolejenej, neuměl jsem si pořádně uvědomit a domyslet, jaké bude mít to narození vlastně následky. Ale takovému "stvoření" člověk musí obětovat, alespoň pro začátek, téměř všechno. Záměrně jsem vystoupil z veřejného života, který se mi zdál v tu chvíli povrchní a chaotický. Obecně na mně popularita působila jako odcizení a nelíbila se mi. Předtím jsem žil normálně mezi lidma a najednou to nešlo. Vlastně díky Kláře se mi podařilo nenápadně zmizet z té náhle vzniklé slávy. Klára byl smysluplný únik k něčemu, co mě těšilo, v čem jsem mohl něco dalšího nahlédnout. A Eliška? Už to není změna. Prostě příjemně, v klidu a spokojeně vklouzla do našeho života...

Jaká je definice Jaroslava Hutky - otce?
To spíš budou jednou definovat ty děti.

Jako písničkář i jako otec jste se nám již představil. Jaký jste ale jako člověk, jako osobnost?
Potřebuju k životu lidi. Když jsem s nima, působí to na mně dobře a pak i já asi působím klidně a vyrovnaně. Ale sám se sebou, ve své samotě jsem daleko problematičtější, plný rozporů a nejistot. Vlastně veškeré mé psaní i písničky je takový soukromě-veřejný zápas s pochybnostma.

Jaké jsou to pochybnosti?
Pochybnosti o všem kolem nás. Už v pubertě mně děsila relativnost a nejistota tohoto bytí. Takže ji popisuju a tím ji nějak zvládám. Jakkoliv depresívní věc, když je zformulovaná a vyjádřená, jakoby náhle dávala smysl i naději. To je asi hlavní důvod, proč jsem začal psát.

Jaké jsou vaše jistoty?
Asi není tak těžké si nějaké jistoty najít. Ve světě je jich velká nabídka. Od náboženských až po liberální, ale abych pravdu řekl, ani o jistoty nestojím. Jistota je iluze. A já se iluzí bojím a chci žít bez nich, což znamená žít bez jistot. Zůstávají mi jen určitá doufání.

Jaké tři hodnoty byste vyjmenoval jako nejdůležitější v životě?
Myslím, že nejhodnotnější vlastnost je pokusit se prožít život smysluplně a s plným nasazením. Od toho se odvíjí vše ostatní - s tímto přístupem musíte zákonitě dojít ke všem ostatním poznáním, jako třeba, že láska má větší cenu než lhostejnost, atd...

Jak chápete lásku vy?
To je stále totéž. Je to smysluplné prožívání života.

Jak vnímáte pomíjivost života, lásky... Jak vnímáte smrt?
V mládí jsem bral smrt jako strašnou nespravedlnost. Byl jsem vržen na svět, ukázali mi něco hezkého a ve chvíli, kdy si na to chci sáhnout, tělo se začne hroutit a odcházet a já umřu. S faktem smrti se lze vyrovnat těžko. Ale tak to prostě je - život i smrt jsou mnohem větší tajemství než tušíme, než jsme ochotni si připustit.

Jak se díváte na svou minulost a dovedl byste si představit, že byste musel někdy znova opustit tuto zemi?
Není ve mně touha po pomstě, i když myslím, že je tu spousta lidí, který bejt potrestaný měli. S odstupem let mi rok 89 stále více připadá jako opereta s blbým libretem. Ale myslím, že jsem s minulostí srovnanej, byť některá zranění, jako třeba právě emigrace, ještě nejsou doléčená. Představit si, že bych žil znova někde jinde si už dovedu, vlastně si to odmítám představit. To by mě někdo musel vynést násilím. Svět už pro mně sice není cizí, ale doma jsem tady!

Jak jistě víte, dnešní vydání Večerníku Praha je slavnostní, mikulášské. Jaký zážitek se vám při vzpomínce na Mikuláše vybaví?
Jednou jsme dělali disidentskou nadílku, samozřejmě pod dohledem policie. Pavel Kohout byl Mikuláš, Pavel Landovský čert a já anděl. Moc hezký to bylo u Václava Bendy, kde jsme jeli podle "katolického scénáře" - Kohout se dokonce musel modlit otčenáš a přiznávám, že jsem se mu tehdy poťouchle chechtal. Ale největší sranda byla, když jsme došli k Uhlům. Před dveřmi stála dvojice uniformovaných policajtů, který k nim nesměli pustit na návštěvu víc než dva lidi. A ty už tam navíc byli. Aby se mohla uskutečnit mikulášská nadílka, musela návštěva na chodbu a my - mikuláš, čert i anděl - jsme byli výjimečně vpuštěni dovnitř všichni tři.

Doslechla jsem se ale, že se kromě mnoha dalších věcí zabýváte také astrologií.
Ano, od konce šedesátých let. Začal jsem vlastně proto, že jsem chtěl jednomu známému dokázat, že je to celé nesmysl. Ale čím více jsem se o astrologii dozvídal, čím víc jsem ji dělal, tím více jsem zjišťoval, že funguje. Vnímám astrologii jako vědu, která dokáže mluvit o osobnosti a její minulosti, o jejím vývoji a o tom, kam to bude člověka táhnout z vnějšku a kam bude chtít sám. Ale pevný a daný osud neexistuje. V životě člověka jsou dvě věci, které rozhodují a které nejsou předvídatelné. Za prvé prostředí, které je mu dáno, za druhé osobní vůle a to obojí je už nějak "nad" hvězdami. Astrolog to ale dokáže velmi dobře komentovat.
Ať je tento svět jakýkoliv a my máme pocit, že toho o něm víme hodně, tak úplně nejméně známé pro nás všechny je stejně pochopení toho nejbližšího - sebe sama a zde může být astrologie užitečná, protože naše jednotlivé životy vidí z výšky a přehledně. Ale bez astrologie lze žít a také bez ní žijeme. Každý si na sebe nějak zvykl, a zvyk je to nejdůkladnější zastření jak problémů, tak i toho velmi podivného faktu, že jsme na zemi, že žijeme a vůbec tomu nerozumíme.