ČLÁNKY

Nedávno proběhla konference na téma Spisovatel a společnost a Tvar č. 6/1995 z ní přinesl některé příspěvky. Jaký vy, pane Hutko, máte názor na úlohu umělce ve společnosti?
Myslím, že hlavní funkcí umění ve společnosti je nenechávat člověka v klidu. Umělec má reflektovat skutečnost, plytce se dá říct: nastavovat zrcadlo. Přitom je však lhostejné, zda to zrcadlo zrcadlí, anebo zda se jen tváří jako zrcadlo. Pro mě má umění souvislost s životem, který se žije - pravdivou souvislost. Otázka je, kolik lidí potřebuje umění v této posedlé pravdivosti a kdy ho potřebuje. Nemyslím, že ho nepotřebují nikdy. Sám jsem na vlastní kůži zažil dvě období (kolem roku 1968 a kolem roku 1989), kdy široké publikum mělo potřebu poslouchat i moje intimní záležitosti, které nejsou nijak zvlášť jednoduché. Mé publikum před rokem 1989 tak široké nebylo a teď už zase není. V určité chvíli se zkrátka společnost dostala z rovnováhy a otevřela se potřeba otázek. Lidé, kteří mě poslouchali předtím, zůstali dál. Ale ta většina se vrátila do svého každodenního stereotypu, který má ráda, a pokud přehledně běží, nevadí jí.
Na Západě je životní stereotyp příjemně zařízený, takže tam nějaký problém kumštu, mimo "zasvěcené", vlastně neexistuje. Jistě, i tam je smrt, frustrace, vědomí zbytečnosti bytí, ale toho se lidé bojí a tak se snaží před tím spíš zavírat oči. A z toho zavírání očí žije zábavní průmysl. Většina západní společnosti se umění vyhýbá a jde po takových produktech, které se tváří jako umění, ale které jsou ve skutečnosti pouze záměrným potěšením, ohlupováním. Zajímavé ale je, že lidé přesto potřebují vědět, že někde vedle nich umění existuje. Vzpomínám si na pořad holandské televize o holandských emigrantech. Vystupovala v něm paní, která se vrátila z Austrálie kvůli tomu, že jí tam chyběla kultura. Pět let už byla zpátky v Holandsku a libovala si, že konečně je někde, kde jsou divadla, knížky atd., a pak se jí moderátor zeptal, jaká divadla za těch pět let už navštívila, a ona odpověděla, že ještě neměla čas jít do divadla. Zřejmě jí tedy stačil jen pocit, že žije někde, kde je divadlo dosažitelné, podobně jako jiný potřebuje žít někde, kde ví, že se dovolá doktora, ale dokud neonemocní, tak ho samozřejmě volat nebude.

Počet lidí, které dnes zajímá například poezie, je však opravdu velice zanedbatelný.
Mně to u poezie vůbec nevadí. Těch několik desítek či stovek čtenářů úplně stačí. Sice to asi nestačí na uživení básníků, ale pro zachování poezie ano. Kdyby se čtenářská obec začala neočekávaně rozšiřovat, museli bychom se ptát proč. Pravděpodobně by v tom hrály roli nějaké falešné tóny, jako třeba nacionalismus apod., což by navíc přilákalo velké množství špatných autorů. Poezie nemůže být něco, co se smí prodávat ve velkém, v tom okamžiku je poezie ohrožená. Že básničky jsou méně populární než blbá muzika či blbé filmy, mě osobně neruší.

Byly však doby, kdy umělci a umění mělo velkou společenskou prestiž.
Záleží na tom, kam až budeme posouvat hranici umění a jak umění pojmeme. Zda je to nějaký druh prožívání a vracení skutečnosti zpátky mezi lidi, anebo druh produktu. Pro mě tam, kde začíná produkt, končí umění. Například velká část české poezie 19. století je v podstatě účelový produkt nacionalismu. Někteří básníci té doby se mi zdají špatní, nešlo jim o umění, ale o nacionální estetiku; pro tehdejší společnost byli však užiteční.
Jsem pesimista v tom, nakolik si my lidé ničíme budoucnost a jakou máme schopnost smysluplně prožít život. Ale nejsem úplný pesimista v otázce budoucnosti a přežití umění. Záleží na tom, kam ho chceme klást a kde ho chceme hledat, zda v národních muzeích, anebo tam, kde se umění svobodně potlouká bez dekorací a bez oficiální úcty. V tom druhém případě má podle mého názoru umělec větší šanci uchránit si svou uměleckost. S oficiální úctou a s dekoracemi se do umění dostávají peníze, prestiž a pokušení autora prožívat sebe a svá díla trošku jinak, než jak to myslel na začátku. Stává se slavným a bohatým a ne každý to vydrží.

To je vlastně i vaše téma. Vy jste byl po listopadu 1989 slavný jako málokterý umělec u nás...
To, že člověk své slávě propadne a zhloupne, jsem zažil už v šedesátém devátém. Měl jsem tehdy velké koncerty, při nichž jsem říkal blbosti a zpíval nafoukané písničky, a davy tleskaly - nějak jim stačilo, že to myslím vážně a chtěly být u toho. V té chvíli jsem se trošku pomátl a začal jsem si myslet, že jsem chytřejší a nadanější, než tuším. Velmi užitečný pak byl pro mě sedmdesátý rok, kdy to skončilo, a já jsem si všecko musel znovu uvědomit a přemyslet - to bylo nesmírně zdravé. V roce 1989 jsem tedy byl už připravený, měl jsem už naočkované protilátky, zvláště po šoku z emigrace, takže k dalšímu mesiáškému pomatení u mě nedošlo. Slávu jsem zažíval spíše jako něco odporného, co mi bralo svobodu a soukromí: nemohl jsem jít třeba do hospody, protože se na mě vrhli opilci, kteří znali můj obličej z televize, nemohl jsem chodit po ulici. Z toho jsem už naštěstí venku.
Při psaní si ale pořád připadám trochu nesvobodný. To možná souvisí s emigrací, ale určitě s návratem. Dosud se mi nepodařilo k psaní dostat natolik, abych měl pocit, že se mi daří, jak bych si představoval.

To je zarážející. Svůj vztah k popularitě jste si vyřešil, distancujete se od toho přijmout ji utilitárně, a přesto se při psaní necítíte svobodný.
Vztah k popularitě si jde vyřešit, ale přece jen ji nejde vymazat ze světa a zde je její zrada. Vyřešil jsem si sice problém, že sláva mě neudělá lepším, ale hůř se ovlivňuje to, jak mě vidí okolí a to nějak působí. Jde o určitou schizofrenii z toho, že mnoho lidí si o mně udělalo obraz, nastrkalo do mě své představy a teď záleží na mě, přistoupím-li na tuto hru a budu-li se snažit vyjít jim vstříc a jejich představu podporovat. Mnoho zpěváků je šťastno, když se ocitnou v takovém stavu, a snaží se roli, která se jim nabízí, ještě lépe pochopit a naplnit, ale to není můj případ. Pociťuji to jako krádež sebe sama. Situace mě posunula někam, kde se vkládají představy a očekávání, která já ale nechci; nechci mít sebe ještě jako jednu osobu, na kterou se dívám. V tom je určitý nesoulad, který mi brání něco napsat, protože já to napíšu za sebe, ale produkovat to bude On! Asi by to chtělo počkat, až se to On vypaří...

Zdá se, jako byste tím, co jste teď řekl, jen z jiného úhlu potvrzoval názor, že písničkáři v nových podmínkách nemají vlastně o čem zpívat.
Nevím, jestli toto tvrzení platí obecně. Za svou téměř padesátiletou osobu mohu říci, že mi v krku poněkud vyschlo. Už nějak nemám chuť se vůči této společnosti (která ani příliš nepřátelská není) nějak stylizovat. Najít téma, které mi bude připadat dost hluboké a zároveň bude schopno oslovit, je strašně těžké. To téma hledám... Jedna epocha odešla a přichází jiná. A já zatím nevím, jak ji pro nás a pro sebe v tomto prostředí pojmenovat.
Ale v mých písničkách snad ani nikdy nešlo o nadávání na režim, který tu byl, ale spíš o obranu vlastního světa. V umění jde přece o obranu vlastního světa vždycky - v minulosti stejně jako dnes.
Bránit si svůj vlastní svět se mi snad daří. Jen s kumštem se toho moc neděje. Stávající společenská iluze mě prostě příliš nevyvrací z kořenů. Koncertuji sice stále, ale mám o tom spoustu pochybností - o repertoáru, o způsobu prezentace. Už dva roky se rozhoduju, zda bych toho neměl nechat buď vůbec, anebo aspoň na nějakou dobu. Ale když se některé představení zvlášť povede, tak si říkám, že je možná jedno, že hraju staré písničky, a že to celé dostává nový rozměr. Člověk se musí rozhodovat zevnitř, ale zároveň sledovat kde je a kým je. Není v tom vždycky logika a v uvědomění si sebe sama se objevuje vždycky mnoho protimluv. A nerad bych se choval hystericky a boural něco, o čem ani nevím, jak funguje. Píšu si, ale nemám valnou potřebu to publikovat. Možná něco vydám, ale asi sám - a sám si to také budu prodávat; nechci, aby to prodělalo obvyklý nakladatelský proces, který dílo velmi zneosobní.

Co si myslíte o úloze státu při podpoře kultury a umění?
Stát musí kulturu podporovat, od toho ten stát je; nemůžeme přece žít každý jen sám za sebe, v některých věcech se bez státu nehneme z místa.
Ale v kultuře je trochu problém. Mám pocit, že není dobré podporovat umělce přímo, jak se to v mnoha zemích děje. V Holandsku je asi 2000 až 3000 malířů, kterých se nejde zbavit, neboť jednou za půl roku podle svého práva přinesou jakési komisi pár blbostí (a opravdu nosí blbosti, protože "objednavatelem" je ta komise) a na základě toho dostanou na další období stipendium. Mnozí takhle žijí už desítky let. A takoví malíři jsou ztracené existence, které nechápou smysl svého činění.
Stát vůči umění povinnost má, ale ta povinnost spočívá spíš ve výchově publika - aby publikum na základě své výchovy a vzdělání pocítilo potřebu uvnitř kultury žít. Například ve Francii se investuje do publika a prestiže umělců; publikum tam umění vyhledává - kina a divadla jsou plná. V Holandsku naproti tomu jsou tisíce umělců, kteří se uměním živí, ale diváci je nehledají mimo jiné i proto, že o nich ani nevědí. Holandský stát pak může vykázat ve statistice, kolik milionů dal na umění, aby nevypadal barbarsky, ale publiku je to jedno. Nechápu, proč si náš ministr kultury Pavel Tigrid, který dlouhá léta žil ve Francii, nebere za vzor právě francouzský model kulturní politiky.
U nás podle stávajícího modelu protestantského liberalismu se zdá, že do umění stát nemůže a nechce mluvit. Že je to věc trhu. Když ale začne V. Klaus hovořit o svobodném trhu, tak mi to připadá velmi veselé. Jakýpak svobodný trh? Trh je regulovaný sice méně než za socialismu, ale regulovaný je. Už tím, že prostřednictvím daňového systému stát dává někomu horší a někomu lepší postavení. Stoprocentně svobodný trh také ani nefunguje, protože rodí okamžitě monopoly. Regulovaný trh být musí. Ale vzniká otázka jak. Takzvaná podpora umění u všech evropských zemí se opírá o momentální vládní politiku, populistickou vůči voličům. Takže jak je to s demokracií? Největší přednost demokracie je zároveň její největší vada - volby, při nichž většina přehlasuje menšinu. Ale ta rozbředlá většina je na rozdíl od menšiny ovlivnitelná... Takže současná evropská demokracie je taková jakási řízená demokracie. A záleží v ní na tom, kolik si menšina dokáže vynutit nedotknutelných práv. To jsou jediné pojistky demokracie pro každého, nikoliv jen pro tu hlasující většinu.

Sousloví "kulturní politika", které používáte, se často zpochybňuje jako něco, co má negativní obsah.
Vlády, aby stát fungoval, musí dělat nějakou kulturní politiku. Dokonce i Velká Británie nedávno zřídila ministerstvo kultury, které nikdy neměla. Ale hlavně jde o to, kam ty peníze bude vláda dávat. Správnější by se mi zdálo, kdyby je dávala do kulturního prostředí, ale to se politikům nehodí k volbám. Ze školství a kulturní výchovy nekouká žádný volební kapitál. Proto je tak důležité, aby menšina (např. časopisy, jako je Tvar) řvala. Neboť tahle vláda dělá všechno možné pro to, aby se dav vyhnul umění. Pod dojmem zjednodušeného liberalismu hlásá, že by se umění mělo uživit samo. Mělo, a možná i mohlo, ale za férových podmínek, které bohužel nejsou. Tedy za podmínek, kdy publikum ví, že umění nejen existuje, ale že má i hodnotu. Václav Klaus vlastně jako jediný z evropských politiků dává nebojácně najevo, jak je umění zbytečné a že není třeba se jím příliš zabývat. A tento příklad táhne. Takže už svým postojem komplikuje svobodnému umění svobodný pohyb na trhu. Konkrétně například divadla se nemohou chovat tržně, když rozhodují o ceně vstupného, ale jejich dodavatelé, pokud jde o cenu nájemného, elektřiny atd., se tržně chovají - tyto ceny rostou mnohem rychleji než kulturní povědomí veřejnosti. A to považuji také za neférovost.

Zdá se, že jste svou kritičnost vůči vládě a společnosti neztratil.
Jde spíše o problém formy. Najít účinný způsob jak kritiku vyjádřit je velmi obtížné.