S HUTKOU PROTI PURISMU
V článku Folklór v populární hudbě - řešení nebo únik? (Melodie 12/1975) podrobil Leo Jehne zdrcující kritice pronikání folklórních prvků do naší pop music. Píše v něm, že současná folklórní invaze je "jeden ze znaků krize v této naší hudební sféře". Nevidím věc tak tragicky. Zdá se mi naopak přirozené, že po hubených folklórních letech, kdy swing a později rock´n´roll vyhodil folklór z popu dveřmi a "přední soubory lidových písní a tanců se uplatňovaly prakticky jen na zájezdech do zahraničí", vrací se lidová melodie oknem. Naše pěvecké hvězdy i skupiny mají na repertoáru lidové písně, v mládežnických klubech vystupují folkoví písničkáři (jejich tvorba je podle mého soudu jakýmsi městským folklórem druhé půlky dvacátého století), skladatelé vymýšlejí skladby přímo ovlivněné folklórní inspirací. Je to docela normální reakce. Po období úplného zapomnění některého z žánrů přichází většinou doba jeho znovuobjevování. Pravdou je, že někteří zpěváci nemají pro folklór talent a vnášejí do něho manýry a klišé z komerčního proudu. Případ Boba Frídla je v tomto směru obzvlášť křiklavý.
Neřekl bych však, že to je důvod k vymýcení folklórních prvků ze současného popu a že by tudíž populární interpreti neměli na folklór nárok. Mají, pokud jej zvládnou na odpovídající umělecké úrovni. Neboť trefné přísloví o ševci a jeho kopytu platí možná v ševcovské dílně, ale vůbec ne v umění.
Domnívám se tedy, že folklór do současné populární hudby patří stejně jako například beat, jazz a taneční skladby. Nepovažuji ovšem folklórní hudbu za pozoruhodnou historickou zkamenělinu, za uzavřený žánr, který není schopen dalšího vývoje. Pochopitelně, staré lidové písně k nám mohou působivě promlouvat jen v moderní, zcela soudobé interpretaci. Proto mi připadá absurdní požadavek, "aby se mladí posluchači naučili poznávat dědictví našeho hudebního folklóru z těch nejčistších pramenů". Je logické, že se mu většina posluchačů (s výjimkou pravověrných folklórních příznivců např. ze strážnických festivalů) vzpírá, ač se přední soubory lidových písní a tanců tuží sebevíc. Konečně, na shakespearovská dramata inscenovaná v přísné konvenci alžbětinského divadla by dnes zřejmě taky nikdo nechodil.
To, že folklór v živém, moderním podání může strhnout širší posluchačské vrstvy, dokazuje právě album Jaroslava Hutky Stůj, břízo zelená - po první i druhé sérii výlisků této desky se na pultech gramofonových prodejen jen zaprášilo. Lze jistě namítnout, že obchodní úspěch neznamená ještě kvalitu a že naivní bubblegumy F. R. Čecha se svého času prodávaly ještě líp. Ale to je myslím námitka naprosto bezpředmětná.
Hutkovo album považuji za výrazný tvůrčí počin, ukazující, jak rozvíjet folklórní hudební odkaz a jak jej přiblížit současnému myšlení a cítění. Především proto, že se interpret k písním ze Sušilovy sbírky nechoval se sentimentální pietou. Proto, že se nebál nahradit "kouzelné metafory moravských nářečových tvarů" rýmy, které jsou příbuzné moderní poezie. Proto, že "materiálu odpovídající pěveckou dikci" vyměnil za autentickou hovorovou výslovnost (tím materiálem jsou ovšem míněny původní a tedy nikoliv Hutkou už přetavené melodie a texty). Proto, že projevil "přemalý cit pro stylovou čistotu". Tzv. stylové čistotě totiž v progresívním kumštu dávno odzvonila hrana. V literatuře, ve filmu, výtvarném umění, vážné hudbě i v pop music. Jeden příklad za všechny - můžeme výborný film Butch Cassidy a Sundance Kid označit za stylově čistý western? A můžeme ostatně takového Boba Dylana nazývat zpěvákem očividně folkového stylu? Především díky těmto prohřeškům (podle mínění puristických obhájců folklóru) chápu Hutkovo úsilí o hudební folklórní most mezi minulostí a přítomností především jako tvůrčí a nikoliv pouze "kulturně osvětovou práci".
Do protikladu k desce Stůj, břízo zelená postavil Leo Jehne album Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník. Podle mého názoru nestojí Ulrych s Hutkou proti sobě, ale vedle sebe - každý z nich představuje jinou možnost, jak folklórního bohatství využít a jak mu vtisknout moderní podobu. A při vší úctě k průzračně čistým Ulrychovým skladbám (ani při pozorném poslechu jsem nepostřehl, kde a v čem autor "částečně rozmělnil tradiční lidové postupy") si myslím, že Hutka zní dnešní mladé generaci silněji.
Na závěr jedna poznámka. Stejně jako Jan Burian (v diskusním příspěvku Ne proti folklóru, ale proti kýči - Melodie 1/1976) spatřuji krizi naší populární hudby spíš v oblasti dramaturgické a produkční, než v tvůrčí. Soudím, že příští diskuse Melodie by měla být právě na toto téma.
2024