Loděnice - Koncertem Jaroslava Hutky pokračuje dnes od 20 hodin cyklus koncertů s názvem Podzim Hudby v Loděnici (POHUDLO). Ve Společenském klubu písničkáře doprovodí kytarista kapely Blue Effect Radim Hladík. "Známe se dlouho a máme se rádi," tvrdí Jaroslav Hutka.
Kdy vaše spolupráce s Radimem Hladíkem začala?
Poprvé jsme spolu vystoupili na jaře 1969, když jsem dělal předskokana novému Blue Effectu. První společnou písní byl Svatý Vavřín ze Sušilovy sbírky moravských lidových písní a v roce 1973 jsme natočili desku Stůj břízo zelená. O rok později neměl Radim kapelu, tak jsme hráli celou sezonu jen spolu. Z legrace jsme říkali, že ho musím ten rok, než zase bude slavný, uživit.
Jak na vás v té době působil?
S Hladíkem jsme se skamarádili hned. Je to přemýšlivý člověk a byl jím i ve chvíli, kdy byl považován za našeho největšího rockového kytaristu. Padli jsme si do oka ani ne tak kvůli muzice, ale kvůli pohledu na svět a na smysl života.
Jak pokračovala vaše spolupráce později?
V roce 1976 jsme natočili desku Vandrovali hudci a hráli spolu příležitostně, než jsem byl v roce 1978 vyštípán do emigrace. S přestávkami spolu vystupujeme už přes třicet let, teď deset let vlastně v pevné dvojici. S nikým jsem nehrál tak dlouho a on myslím také ne. Divné je, že se tomuto spojení lidé pořád diví.
Čím je vám Radim Hladík jako člověk a muzikant blízký?
Asi tím, že on není, stejně jako já, v první řadě muzikant. Ve srovnání se mnou je sice mistr, ale napřed přemýšlí o životě, o politice, a teprve až potom o hudbě. Jsem přesvědčen o tom, že naposlouchá víc zpráv než muziky. Když nehraje, tak sedí doma, čte, poslouchá rádio nebo kouká na televizi. A většinu času, který jsme prožvanili před a po koncertě, bylo o něčem jiném něž o muzice. On je stejně noční člověk jako já, vstává taky v poledne, takže jsme i jaksi biologicky sladěni.
Působíte jako dokonale sehraná dvojčata. Je ale něco, v čem se od vás liší?
Je ukázněnější než já, před lety přestal kouřit a téměř se nedotkne alkoholu. Sice není vůbec puritán, ale před koncertem nevypije nikdy nic, říká, že by mu přestala myslet ruka. Takže když spolu jezdíme, tak řídí. A je fanda na mašiny a mechaniku. Všechno si umí opravit sám. Nikdy jsme spolu nezažili ponorkovou nemoc, a to je po těch všech muzikantských letech tak trochu zázrak.
Jak společné koncerty vypadají? Hrajete výhradně vaše písničky nebo i Hladíkovy?
Hrajeme pouze můj repertoár. Občas zahraje sólově, ale i k tomu jsem ho musel donutit. Je až podivně nepříčetně skromný a umí se velmi přizpůsobit. Stále tvrdí, že moje muzika mu naprosto vyhovuje, že není co měnit a že není nic, co by mě mohl naučit. Občas mi říká, že moje největší výhoda a celá kvalita je v tom, že jsem samouk, že mě nezkazilo hudební vzdělání. Ale je to zároveň jediný z mých kolegů, se kterým jsme spolu nesložili jedinou písničku.
Vyhovuje vám společné koncertování více než samostatné?
Mně je to celkem jedno. Hraju stejné písničky s Hladíkem i bez něj, ale s ním je to hezčí, a i když repertoár improvizuji, on se vždy chytí. Nikdy jsme nezkoušeli, vše co hrajeme, vzniklo až na podiu. Někdy dám omylem kapodatro jinam, takže jsme v jiné stupnici, třeba jen o půl tónu, ale on to okamžitě pochopí a hraje bez problému dál.
Mladá fronta DNES, 15.10.2004
2024