Jaroslav Hutka se dovede hezky usmát přes vousy, oči za brejličkami má vlídné, takže by mohl připomínat - v souladu s částí svého repertoáru - obrozeneckého básníka z vlasteneckých kroužků před sto padesáti lety, kdyby nevypadal současně tak trochu jako mušketýr Ludvíka čtrnáctého… Když se směje, vyzdvihuje rytmicky do výše ramena a vůbec se celý dobrosrdečně natřásá, a to by zase mohl být postavou třeba z románu Svatopluka Čecha. Ovšem nesměl by být takový hubeňous, musel by mít aspoň kulaté bříško. Jenže na to má ještě v předvečer své třicítky čas; a co víc, vůbec by to neladilo s jeho protibroučkovským zpěvem.
Jaroslav Hutka, písničkář, jak se sám nazývá, odmítaje například slůvko "folk-music", nemůže vypadat usedle, když četné jeho písničky jsou neposedné… A v tom je jejich poslání, určené především mládeži: předčasně nezestárnout, neokorat, nezevšednět, nebýt pohodlný, ale také ne kariérista, nebýt netečný k životu, k ideálům, ale přemýšlivě se dívat kolem sebe.
Dobrou písničku, byť třeba humornou, považuje Hutka za rovnocenného partnera ostatních múz.
S kytarou na kalhotách z rifloviny, před sebou mikrofon a složku s lidovými baladami ze sbírky Sušilovy, Erbenovy a Bartošovy, u nohy skleničku červeného vína, vypráví Jaroslav Hutka písněmi příběhy, obklopen chlapci a dívkami.
Včera možná ve škole ohrnuli nos nad povinnou četbou Erbenovy Kytice, dnes opakují po zpěvákovi slova prastarých balad, jež byly jejím předobrazem.
Ten večer v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně zpíval Hutka jen lidové balady. Útulný barokní sál s nakadeřenými římsami, freskami, dekorativními hudebními nástroji i síťovými výjevy na lidové motivy, umně spletenými z provázků, hověl přibližně době, v níž skvosty lidové poezie vznikaly. Přesto však zpěvák prozradil, že se lépe cítí v prostředí, které je všednější, střízlivější, bližší životu mladých lidí.
Jaroslav Hutka chce každou písní vyslovit něco současného.
Vlastně se ani nepovažuje za zpěváka nebo hudebníka, i když má pěkný hlas a dovede vyjádřit dramatičnost písně. Zpívat začal především proto, že nemohl najít pro své texty, a později i melodie, vhodného interpreta.
Je přesvědčen, že zpěv není určen k oslavě hvězdy, ale že je to výpověď o životě.
Tohle už Hutka říkal při odpočinku, v štíhlých prstech cigaretu, kterou si ubalil tak trochu jako dřevorubec, blesklo mně hlavou.
Pak vyslovil nevtíravě svoje krédo: Života je třeba si vážit, prožít ho co nejlépe, nejušlechtileji…
Písničkář Jaroslav Hutka není z kumštýřské rodiny, i když lidové písně se u nich doma hodně zpívaly. Narodil se v Olomouci, ale pobýval často ve vsi, v Bouzově. Folklór si tam však ještě neuvědomoval. Když přišel studovat do Prahy umělecko-průmyslovou školu, kterou nedokončil, byl mu náš folklór dokonce velmi vzdálený. Ba styděl se za něj trošku ještě i v době, když už lidové písně sám zpíval.
Už je to tak, že ne jejich vinou považuje mnoho lidí lidové písně za odbytou záležitost.
Avšak Jaroslav Hutka poznal, že lidová poezie může být užitečná i dnešnímu člověku, bude-li ovšem podávána tak, aby souzněla s jeho myšlením a cítěním. Ten názor hájil Hutka tvrdošíjně, jak prý má v povaze, i proti přátelům, kteří mu folklór zpočátku rozmlouvali.
Lidová píseň leckdy vysloví mnohem lépe, závažněji a při tom jednodušeji, lapidárněji to, co chci říci sám…
Folklór však tvoří jen polovinu Hutkova repertoáru, doplňuje jeho vlastní písně a tak vzniká celek, vypovídající onu pravdu o životě, na které písničkáři záleží.
Jaroslava Hutku nestačí jen slyšet, třeba z jeho dlouhohrající desky Stůj, břízo zelená, je nutno ho vidět, ale pak nestačí ani to; je zapotřebí si s ním zazpívat… Posedět v kroužku kolem muzikantů, doprovázejí ho kytaristé Fedor Frešo a Radim Hladík, hojně zdobící melodii improvizovanými ciframi, je třeba nechat si vyprávět písní příběhy.
Vandrovali hudci,
dva švarní mládenci…
Píseň má mnoho slok, Hutka poctivě zpívá jednu za druhou, publikum naslouchá a pak zpívá samo za doprovodu kytar. Zní krásná čeština, plná metafor, dramatický příběh je ve své archaičnosti mile naivní. Tahle vůbec nejstarší zapsaná lidová balada je skvostem sama o sobě…
Hutka folklór nestuduje, spíše si ho stále dobrodružně objevuje ve starých sbírkách, sám je leckdy upřímně překvapen tím, co nalézá.
Nikdy jsem si nemyslel, že máme tolik krásných balad, svěřil se publiku úvodem brněnského vystoupení.
Lidové písně si melodicky i textově upravuje podle svého citu, jak říká. Dlouho vybírá, sem tam pozměňuje verše, a pak podle smyslu výpovědi volí svou úpravu melodie. Své transformace však nepovažuje za modernizaci ani za muzeální rekonstrukci, prostě si zpracovává starý folklór po svém.
Tak Jaroslav Hutka vysvobozuje z klícek zpěvníků, řečeno s Františkem Halasem, dávno zapomenuté epické i lyrické písně, vrací je lidem.
kapitola z knihy Kam usedl pták (Jindřich Uher), Blok 1977
2024