Zažil jste emigraci i návrat do vlasti. Je těžší odejít nebo se vrátit? Všechno se odvíjí od toho, jestli si člověk uvědomuje nebo neuvědomuje, co dělá. Cesta do neznáma je vždycky horší. Když jsem odcházel do emigrace, tak jsem absolutně netušil, co mě čeká. Prvních čtrnáct dnů bylo snadných, až pak jsem se do celého toho problému začal nořit. Jenže to už bylo pozdě. Nebylo návratu, tíže z emigrace mě táhla ke dnu dobré tři roky. Teprve potom se to začalo zvedat. A s návratem je to podobné. Já jsem s ním popravdě už nepočítal, nevěřil jsem, že by se Východní blok mohl zhroutit. Když jsem pak prošel letištní kontrolou a byl po jedenácti letech zase zpátky doma, připadalo mi to až příliš snadné. Říkal jsem si: je to pravda, není to pravda? Každou chvíli jsem čekal, jestli se z toho neprobudím. Zvykal jsem si na to, že lidé v tramvaji mluvili česky. Jaký byl odchod z Olomouce do Prahy? Já jsem do Prahy odešel v patnácti, studovat uměleckou průmyslovku. Dnes vím, že to bylo hodně brzy se v patnácti postavit na své nohy, ale zvykl jsem si a za chvíli jsem byl v Praze doma. Ale nemám rád, když někdo řekne, že jsem Pražák, protože pod tím si představím určitou skupinu lidí, ke kterým nepatřím. Prahu mám strašně rád, ve srovnání s velkoměsty je malá a přehledná, ale přesto už má tu anonymitu velké metropole. Člověk tam může být sám sebou, aniž to někoho druhého rozčiluje. Když jsem se po studiích zkoušel do Olomouce vrátit, tak jsem pár měsíců nato utíkal zase zpátky do Prahy, protože v malém městě přece jen každý každého zná a jeden ví na druhého všechno. Kde přesně jste v Olomouci vyrůstal? Narodil jsem se ve vile Primavesi, ale vyrůstal jsem v Pavelčákově ulici. Když mi bylo pět let, tak kvůli tomu, že tatínek měl obchod s nábytkem, nás vojáci jako nepřítele lidu vystěhovali na Bouzov, pod hrad. Pro mě to bylo krásné dětství a báječná jednotřídka, pro rodiče hrozná doba. Po dvou letech jsme se přestěhovali zpět k babičce na Póvl, tam jsem chodil až do páté třídy, potom až do konce na devítiletku na Spojenců. To jsme pak bydleli v Tylově ulici. Před odjezdem do Prahy jsem bydlel v ulici Spojenců, takže můžu říct, že centrum Olomouce a okolí mám dostatečně osahané. Které olomoucké hospůdky jste měl rád v mládí a kam rád chodíte, když přijedete do Olomouce dnes? V mládí to byly hlavně kavárny, Národní dům, Opera a nakonec všechno možné, mladý člověk musí prolézt každou díru. Dnes hledám místo buď kde mají kvalitní pivo nebo mám klid na psaní, rád píšu po hospodách. Dobré pivo mají U Matěje Kuděje a U Moritze, na psaní a přemýšlení jsou kavárny. Kolik vašich skladeb vzniklo právě v Olomouci? Třeba Havlíčku Havle jsem napsal ve dvoře domu v Palackého ulici. Taky Šetři a buduj. U rodičů to vždycky byla příjemná a inspirativní atmosféra. V bytě na Spojenců jsem zase složil Ježíška nebo Slunečnici. Jednou bych mohl udělat koncert složený výhradně z písní, které jsem napsal v Olomouci. A co Náměšť, vaše zřejmě nejslavnější píseň? Ta vznikla až v Praze. Byla to vlastně hymna festivalu, který se nakonec neuskutečnil. V roce 1973 se parta lidí ze Severní Moravy rozhodla udělat poslední svobodný festival v době, kdy se země nořila do bahna normalizace. Někdo přišel s tím, že v Náměšti na Hané je bezvadný velký amfiteátr. Začali jsme organizovat pětidenní festival a řešili, čím budeme každý ten den uzavírat. Dostal jsem za úkol napsat hymnu. A to byla těžká dřina. Věděl jsem jenom, že tam chci mít obsažené základní lidské kvality. Člověka, víru, lásku, pravdu a svobodu. Jenže zrýmovat to v komunistickém režimu tak, aby to nevypadalo jako ideologicky poplatná píseň, to byl boj. Čtrnáct dní před startem komunističtí funkcionáři festival zakázali. A já jsem tu hymnu nazval Náměšť, abych na neuskutečněný festival odkázal, abych ho zachoval aspoň v písničce. Cédéčka si vydáváte už řadu let vlastním nákladem. Co bylo pro vás tím hlavním impulsem pro vznik edice Samopal? To začalo už v emigraci v Holandsku. Chtěl jsem tam udělat desku a začal shánět vydavatele. Všichni do jednoho mi řekli, že je to sice kvalitní, ale neprodejné. Tam vládne komerce, na umění moc nejsou. Řekl jsem si, že vydavatele vlastně nepotřebuju, udělám si album sám a budu ji strkat do obchodů. Vydal jsem tisíc kousků a roznášel je po obchodech, jenže tam jsem zase narazil na distribuční mafii. Obchody mají s distributory smlouvu a mimo ni nesmí vzít do prodeje nic jiného. To už je tady teď taky.Takže už mi zbylo jen nabízet desky na koncertech. A tam se to ujalo. Tuhle zkušenost jsem pak využil, když se u nás v devadesátých letech propadl život do komerčního bahna a já se ocitl v podobné situaci, jako za emigrace. Zase jsem začal vydávat sám sebe. Říkal jsem si, že to bude záležitost dvou, tří let a pak se nějaký vydavatel určitě chytí. A protáhlo se to na patnáct let. Ale nestěžuju si, mám v tom obrovskou svobodu. V poslední době o vás bylo slyšet v souvislosti s písničkou Udavač z Těšína. Doznívá ještě tahle kauza, nebo už máte klid? Občas mi ještě někdo napíše, že jsem blbec a že to není pravda, aniž se pokusí cokoliv ověřit. To je tak všechno, kromě toho, že mě kvůli tomu opustilo část publika. V Česku se halt pravda musí říkat umírněně, aby nebyla moc slyšet, nejlépe vůbec. Stalo se, že vám kvůli Udavači i vyhrožovali? Když jsem měl hrát v Českém Těšíně, tak mi přišly dva e-maily, že jestli tam přijedu, tak mě zabijou. Před vstupem do sálu stáli takoví dva divní týpci, byl jsem trochu nejistý, jestli se bude něco dít. Ale ukázalo se, že tu čekají nezávisle na sobě a chtějí mi za tu píseň poděkovat. Že prý to o Nohavicovi nevěděli a že jsou rádi, že to konečně někdo nahlas řekl, protože pravda se má říkat. To bylo příjemné překvapení. V minulosti jste kandidoval za Balbínovu poetickou stranu i za Zelené. Kdyby přišla další nabídka, šel byste do politiky znovu? Ne, dnes už ne. V té době jsem nepsal písničky, takže jít do politiky byl pro mě způsob, jak začít zase dělat něco smysluplného. S Balbínkou to byla legrace, já nepočítal s tím, že ta strana vůbec vznikne. Ke kandidatuře za Zelené mě přemluvil Petr Uhl, který potom sám vystoupil. Tak jsem do toho šel a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že sesadím Martina Bursíka. Zdálo se mi blbé vyhodit šéfa strany, které chci pomoct. Nakonec jsem za ním skončil o nějakých tři sta padesát hlasů. Pak, když jsem viděl, jak Zelení tu politiku vedou, tak jsem byl moc rád, že jsem se do parlamentu nedostal. Přišel bych do konfliktu se svým svědomím. Pak jsem zase začal skládat písničky a našel cestu dál. David Kresta, Mladá Fronta - Sedmička, Olomouc