Kateřinu a Jaroslava Hutkovy seznámil vlastně Karel Kryl. „Pozval mě, abychom spolu hráli na tradičním setkání emigrantů, které v Rohru pořádal opat Opasek. Bylo to v roce 1988 a já kvůli tomu musel přiletět z Austrálie. Tam jsem měl turné a pak se trochu toulal. Právě jsem se dozvěděl, že se mi rozpadlo manželství, už druhé,” vzpomíná Jaroslav Hutka na chvíle, kdy potkal o sedmnáct let mladší Kateřinu a zamilovala se do ní takřka na první pohled.
„Po koncertu jsem se nabídl, že Kateřinu odvezu domů do Kolína, protože jsem to měl na cestě do Rotterdamu, kde jsem bydlel. Už ta cesta do Kolína se protáhla na víc dní. Večer jsme řekli, dál už nejedeme, našli si na vesnici nějaký hotýlek, tam jsme se navečeřeli, přespali. Pak jsme to vzali přes Frankfurt, kde bydleli přátelé. V Kolíně se stavila Kateřina už jen pro šaty a odjela se mnou.”
Byl to nový začátek se vším všudy. „Jen jsme do toho nešli tak naivně a s takovou strašnou energií jako poprvé. Člověk už zná limity a úskalí. Navíc emigrace přináší miliardu problémů, které by doma nikdy nepoznal a navíc ty normální - jako mít co jíst a kde bydlet. Je to ohromná zátěž. Nejsou přátelé, kamarádky, není komu si postěžovat. Najít mezi emigranty spokojenou rodinu, to je málem zázrak.”
Společný byt v německém Kolíně byl právě dokončen („Zrovna jsem dotloukl poslední polici na zeď.”), když v Praze padla komunistická vláda: „Jarda vzal kytaru a vyrazil do Čech,” vzpomíná Kateřina Hutková. Což znamenalo půlroční odloučení, kdy jejich vztah prošel krizí - Jaroslav Hutka se rozhodl na podzim roku 1990 zůstat natrvalo v Čechách, jedenáct let v cizině mu už stačilo. „Vrátit se do nových poměrů mi tolik nevadilo, i když já byla v emigraci šťastná,” vypráví jeho manželka. „Zaskočilo mne spíš něco jiného - Jardova popularita. Vím už, jak je těžké zůstat normální pro člověka, který najednou vyprodával stadiony. Dostalo nás to spolu s dočasným odloučením až na pokraj rozchodu, ale bylo to tak asi dobře. Jinak bychom si oba najednou tak silně neuvědomili, jak se máme rádi a chceme být spolu. Od té chvíle se začalo dařit. Získali jsme v Praze alespoň takzvané přístřeší - miniaturní byteček bez dekretu. Jenže pak se měla narodit Klárka.”
To přimělo Kateřinu a Jaroslava Hutkovy uzavřít manželství. „Do té doby nám to připadalo zbytečné. Vzali jsme nejbližší volný termín na Vyšehradě, i když to bylo v květnu, což prý nosí smůlu. U nás to nějak neplatí, když právě slavíme desáté výročí,” tvrdí Kateřina Hutková a dodává: „Naštěstí jsme pak výměnou získali bydlení, kde jsme dosud. Ke Klárce tak mohla o čtyři roky později přibýt už velmi úmyslně Eliška. Zůstala jsem s nimi doma, nechci už chodit do žádného pravidelného zaměstnání, ale rozhodně nemám pocit, že bych se nudila. Maximálně se snažím vyhýbat stresu - odrazilo by se to na nás všech. Vážím si toho, že na Jardu se můžu naprosto spolehnout, takže když si dal úkol nás uživit, za všech okolností to platí. Že odpovědnost za rodinu nechal mně, je úplně férové.”
Přes to - život s hudebníkem má své zvláštnosti: „On dopoledne spí a odpoledne odjíždí hrát. Často se vidíme jen na jídlo, ale vidíme se rádi - alespoň jsme se jeden druhého ještě nepřesytili. Dřív jsem se těšila, co všechno budeme podnikat, až budou holčičky třeba trochu větší, ale už to neplatí. Jsem šťastná právě teď. Dokonce bych řekla, že i náš vztah s Jardou je čím dál lepší. V průběhu let jsme se totiž naučili vidět sporné věci i očima toho druhého.”
MF Dnes - Víkend, 5. 5. 2001
2024