Protest-songy mají svůj festival
Protest-songy je česky totéž co protestní píseň. Obecenstvo se zprvu domnívalo, že protestovat se dá pouze proti válce a tudíž si vytvořilo rovnici protes-song rovná se protiválečná píseň. To zdaleka není přesné, neboť je řada dalších témat, která si zaslouží pozornosti a protestu. Přesto však výraz protest-song není v typicky našich podmínkách výrazem přesným; za protest-songy jsou vydávány i písni typu Pošli to dál, Tulipán, Requiem a podobně. Dovolil bych si poněkud poopravit terminologii a doporučuji jmenované písně nazývati písněmi angažovanými, které vznikly mnohem dříve, než tzv. protest-songy. Angažované písně mají svoji tradici v titulech sepsaných Ježkem, Voskovcem a Werichem, Hašlerem a dalšími. Protest-song jako takový vznikl u Dylana, Donovena, Joan Baezové a jiných. Přesto však ani první ani druhé označení nelze použít u všech písní, které byly obsaženy na festivalu protest-songů v pražském PKOJF. S lítostí musím znovu opakovati, že festival je slavnost; předvádí se to nejlepší, co v dané oblasti existuje. Tzv. festival protest-songů v PKOJF nebyl nejen přehlídkou toho nejlepšího z daného žánru u nás, ale nebyl vůbec přehlídkou žánru jako takového.
Byl jsem unesen Hutkou a Veitem. Jejich nádherné texty byly původně nekonvenční; obsahovaly skvělé asociace. Byly nápadité abarevné. To ostatní, co se vedle toha nakupilo, bylo mnohem a mnohem slabší: Přirozeně, že i zde se dala rozeznat bohatá škála od paskvilu přes banalitu až po solidní průměr. Ale Hutkovi a Veitovi aplauduji a tisknu jim tímto ruku.
Především by se slušelo podotknout, že převládala černá. Smutek, melancholie, bohapusté brečení, pasivita. Je-li tato forma vyjádřením angažovanosti anebo dokonce protestu - pak jsme na tom opravdu velice zle. Je přirozené, že angažované umění v dúsledku zajímavých politických změn poněkud pokulhává. Až donedávna se museli tvůrci uchylovat ke složité symbolice, jinotajům; metaforám a to co svou nesrozumitelností a cudnou náznakovostí bylo pronikavě odvážné, je nyní v přemíře konkrétních a prstem ukazujících faktografií poněkud bezzubé, slepé a nic neříkající. Cudné poodhalování je dráždivé do té doby, dokud je zakázáno hovořit otevřeně. Stejně tak jako politická anekdota má svůj půvab v tom, že je nutno ji šířit šeptem. Nebojím se, že by se s tímto faktem umělci nedokázali vyrovnat - jenom si musí zvyknout.
Na festivalu mne spíše zarážela stereotypnost mluvčích, omílali monotónně s malými změnami jedno a totéž a téměř bolestně lkali. Po dvou hodinách jsme si s přítelem a fotografem O. Dlabolou říkali, že kdyby teď přinesli na jeviště pingpongový stůl a někdo předvedl perfektní set, bylo by to stejně účinné jako sklenice vody na prašné, letním sluncem rozpálené silnici.
Je rozhodně sympatické od Parku kultury a oddechu, že se uvolili tento festival uspořádat; ale přes veškerou náklonnost a sympatii k pořadatelům musím velice nerad konstatovat, že to byl úkol nad jejich síly, přičemž maximálně prokázali nedostatek znalostí v tomto žánru (neúměrnou délku programu bych jim už odpustil). E. Pergner - který jako konferenciér měl jistě snahu dát programu ucelený ráz, vůdčí myšlenku a jakousi červenou nit - byl časovou tísní postaven do nepříliš růžového postavení komentátora, spěchajícího od věci k věci. Prostřednictvím pisně lze sdělit mnoho a často účinněji než sáhodlouhým projevem. Proto by měla mít angažovaná píseň stejnou hodnotu jako politický čin; musí však být stejně obecně srozumitelná.
Ivan Rössler
Svět sovětů 1970