Tajemství Jaromíra Nohavici
Jaroslav Spurný - RESPEKT - 22/2006

Řekni - Jarku - jak to doopravdy bylo? Tři a genti jdou... Zpěvákova nalezená zpráva pro StB oživila upadlou debatu
Český písničkářský idol Jaromír Nohavica se rozhodl promluvit o nejméně známé kapitole svého života - spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Dodal tak trochu světla do záležitostí, které se netýkají jen jeho. Jde o hádanku, se kterou si dodnes lámeme hlavu při každém otočení zpět, při každém pohledu na rostoucí popularitu KSČM: jak vlastně, krom nedostatku banánů, popsat ponižující dobu normalizačního komunismu, jak portrétovat jeho neviditelné oběti? Případ Jarka Nohavici nabízí jistou odpověď.

Když mi zavolali
"Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já," říká Nohavica v pražském Café Rybka. Působí nervózně, roztržitým škrtem pera podepíše fotku fanouškovi, který ho poznal přes okno restaurace, a občas mimoděk zalistuje útlým svazkem papírů položeným v klíně. Tyto dny je na koncertní šňůře po vyprodaných sálech českých měst a v Ostravě má premiéru Mozartova opera Cosi fan tutte, jejíž libreto přebásnil do současné češtiny. A připravuje vydání dalšího DVD. "Ale tohle mě teď zajímá nejvíc," říká umělec s poklepáním na složku dokumentů. Jejich jediným obsahem je zpěvákova výpověď před estébáky z léta roku 1989. "Asi přišel čas, kdy se s tím budu muset vyrovnat, jestli to tedy vůbec jde," říká Nohavica.
O své tříleté spolupráci s StB dosud nikdy veřejně nemluvil. Před třinácti lety řekl médiím: "Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel." Tím hezkým příměrem chce říct, že tajné policii nikdy neřekl nic důležitého. Měřeno dnešníma očima má nepochybně pravdu. Ale v té nenormální době byly věci složitější. Totalitní "děvka" české normalizace nepotřebovala, aby s ní klienti chodili na pokoj. K tomu, aby je využila - a zničila, jí stačilo poseďávat s nimi "pouze v kavárně". A Nohavicova otevřenost, s níž konečně o svém zabřednutí do estébácké sítě mluví, pomáhá zájemcům zorientovat se, zda on a podobní spolupracovníci StB byli viníky, či spíš oběťmi totalitního režimu. A pochopit, co to s námi všemi ten režim vlastně prováděl.

Žádné orgie
Začněme Nohavicův příběh od konce. Jako poslední sbohem při odchodu od moci se šéfům Státní bezpečnosti podařilo na poslední chvíli zničit tisíce spisů zachycujících podrobnosti spolupráce s agenturní chobotnicí politické policie. Zmizel i Nohavicův svazek. Takže u něj, stejně jako u dalších registrovaných agentů nikdo až na estébáky neví, jak vlastně moci sloužili, co na koho udali. Archiváři, kteří se dokumenty StB zabývají, jsou ale přesvědčeni, že obsah zničených spisů lze rekonstruovat z další estébácké dokumentace.
Na ministerstvu vnitra se touhle rekonstrukcí začalo počátkem roku zabývat několik expertů. První, co vzali do ruky - v podstatě náhodou -, byly dokumenty z Krajské správy StB v Ostravě. A jeden z prvních dokumentů, na který narazili, byla několikastránková součást skartovaného svazku Jaromíra Nohavici, alias agenta Mirka. Známý písničkář na těch sedmi stránkách vypráví estébákům o své cestě za železnou oponu do Vídně, kam ho tehdejší komunistické úřady pro leckoho překvapivě pustily, i když jel koncertovat tamní početné obci politických emigrantů. Spis, jak bylo tehdy běžné, není přesným záznamem Nohavicovy výpovědi, ale volným přepisem estébáka - jakéhosi Liberdy. Zpěvák v něm není označován svým jménem, stal se z něj "pramen", což byl titul, který StB ve svazcích používala pro všechny agenty. "Po ubytování v hotelu Admirál se pramen setkal s Karlem Krylem, který přicestoval do Vídně ve stejný den.
Po seznámení se dohodli na schůzce v restauraci Nachtazyl, kde byl pramen očekáván čs. emigranty z kulturního prostředí," říká estébácký přepis. A co písničkář podle spisu prozradil? Že hospoda Nachtazyl, ve které se scházeli čeští emigranti, se nachází ve dvou sklepních místnostech, že Pavel Kohout, se kterým se Nohavica také setkal, má "přepychově zařízený luxusní byt a rozsáhlou sbírku obrazů". Že Kryl není spokojen se svou prací v Rádiu Svobodná Evropa. To vše estébáci věděli už dávno. Ale Nohavica podle Liberdova zápisu prozrazuje i další věci. Říká, že v Nachtazylu potkal svého někdejšího spolužáka Jaroslava Mirka, v ty roky úspěšného vídeňského architekta. Popisuje i další schůzku s Karlem Krylem "v ranních hodinách, kdy byla přítomna Krylova spolupracovnice z Rádia Svobodná Evropa" a kde si prý Kryl stěžoval, že "rádio ovládají emigranti z let 1948 a 1968, kteří nemají zájem na nějakém sbližování mezi národy, ale snaží se vyvolávat nepřátelství".
Tedy opravdu nic světoborného, žádné orgie s ..děvkou" nahoře v pokoji. Pro StB nicméně přesto pramínek informací v ceně zlata. Zaprvé tyto a podobné.. banality" umožňovaly vládcům zavřené, totalitní společnosti zjišťovat, co si lidi zhruba myslí. Zadruhé lámalo kývnutí na spolupráci s nenáviděnou tajnou policií "agentům" páteř. Zatřetí dávali udavači estébákům páku, jak náš svět ovládat a manipulovat: pomáhali stavět mýtus, že StB ví všechno - co jste včera večeřeli, že váš manžel chrápe, co jste říkal v jednu v noci na schůzce se třemi kamarády... V neposlední řadě pak ..banální" výpovědi sloužily i ke kontrole pravdomluvnosti jiných agentů.
..Jsem rád, že to můžu teď číst. Jasně vidím, jak to bylo. O Pavlu Kohoutovi ani svém kamarádovi Mirkovi jsem před tím estébákem nemluvil, nevím, jak k tomu přišel. dokonce mi zamlčení schůzky s Kohoutem vyčítal při dalším výslechu," vzpomíná Nohavica a znovu listuje dokumentem.
Kafe má už dávno vypité a na dotaz číšníka, zda si ještě něco dá,jen nepřítomně zavrtí hlavou.

Ted' už vím
Koneckonců i osud Jarka Nohavicí dokumentuje onen naposled zmíněný samopohyb, v němž ..agenti plodili agenty". Estébáci se o čím dál populárnějšího ostravského zpěváka začali vážně zajímat v roce 1984 kvůli udání jeho tehdejšího výborného přítele, rovněž písničkáře a bohéma Josefa Štreichla. Toho získala StB do svých služeb už v roce 1976,ještě na učilišti, kde ho chytili při kouření marihuany. ..Buď půjdeš do vězení, nebo nám to podepíšeš," dali Štreichlovi na vybranou. Vyplašený kluk zvolil to druhé, ale ve výpovědích pak ani zdaleka neříkal jen nicotnosti. Od něj se estébáci dozvěděli, že si Nohavica půjčuje samizdatovou literaturu a nijak nehoří pro ..socialistický" způsob života. Přestože tohle všechno byly věci, kvůli kterým mohl člověk za komunistů skončit za mřížemi, estébáci Nohavicu nezařadili hned mezi nepřátele režimu. Založili si na něj tzv. signální svazek, což jim dalo právo písničkáře sledovat a odposlouchávat. Zda to skutečně dělali a co všechno si o Nohavicovi zjistili, se neví - signální svazek byl až na několik fragmentů skartován. "Signální" zájem StB dostane člověka do situace, jež se dá přirovnat k chůzi po úzké hraně, člověk může každým okamžikem spadnout na kteroukoli stranu. V tomto případě buď mezi agenty StB, nebo "osoby nepřátelské režimu". Nohavica spadl mezi udavače. "O tom signálním svazku jsem nevěděl, vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel, jak a proč jsem je začal zajímat, připadalo mi to vzhledem k tomu, co jsem dělal, samozřejmé, přirozené, o estébáckém mechanismu jsem nikdy nepřemýšlel, to je chyba," říká písničkář. Stejně ohledává i ten zdaleka nejdůležitější moment: chvíli, kdy na estébáckou nabídku řekl ano. Proč vlastně souhlasil? Donutili ho?
"Když si mě poprvé předvolali a potom volali jednou za čas, bál jsem se prostě říct ne. V mých očích byla StB hrozně mocná organizace. Neumím to popsat, nechci se vymlouvat, musím si osvěžit paměť, prolistovat osobní zápisky, texty písní. Nechci na tak závažnou otázku odpovídat povrchně. Nešlo o žádnou vteřinu, okamžik rozhodnutí.
Asi jsem si myslel, že když dokážu obelstít různé schvalovací komise, které povolovaly mé koncerty, že dokážu ustát i ty estébáky. Že můžu mluvit, když nikomu neublížím," přemítá Nohavica s řadou odmlk. "Dnes vidím, že zdaleka nešlo o nějaké informace, které ode mě chtěli slyšet, ale že jsem se stal součástí důmyslné sítě, kterou potřebovali, sítě, která vlastně není rozpletená dodnes. Musím si ujasnit, co to je za síť, protože cítím, že v ní budu zapletený do smrti. Říkat, že jsem neublížil nikomu než sobě, asi nestačí. Je to komplikovanější, nejde jen o mě." Mimochodem proč tento velmi respektovaný umělec o své spolupráci mlčel? Nejen za totality, ale i po jejím pádu? Mnozí mu to vyčítali. "Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí - že nepromluvil o své minulosti," napsal ve své knize například Karel Kryl. "Ale o čem jsem měl mluvit? Měl jsem tvrdit, že jsem nikoho neudal? Spis byl skartovaný a já se neměl čím hájit, neměl jsem s čím polemizovat," říká zpěvák. Do ruky bere snad podvacáté úzký fascikl se svou výpovědí a klepe jím na stůl. "Teď je o čem mluvit. Těch pár listů je šance," říká. "Teď už vím, že nešlo být uprostřed. Ten pocit, že jsem nade vším nějak rozkročen,je mylný. Myslel jsem si, že tu spolupráci vyrovnávám bojem s různými schvalovacími komisemi, komunistickou stranou a svou prací vůbec, ale ta domněnka nebyla správná. Musím se otevřít. Chci se pokusit všechno vysvětlit sobě i těm, kteří mě mají rádi." Tým nálezců fragmentu Nohavicova spisu pokračuje ve vyhodnocování tisíců dokumentů, které slibují další objevné zprávy a reakce.

Básník v koutě
12.6.2006 16:37 - Antonín Kostlan

Nohavicova hodina mezi psem a vlkem Komentář ke článku Jaroslava Spurného Tajemství Jaromíra Nohavici z Respektu č. 22/2006

…a oni jdou za ním/ Vzápětí vkračují do každé jeho stopy/ Už mu oděli límec svého řádu/ Už jede ve voze vklíněn mezi cizí muže/ Nastává noc nad ležením a falešně lká trubka/ Hloub do sebe se propadá a zalyká marností a studem/ Neboť zbraň již mu svěřili zatoužil vložit do svých vlastních úst (ach ano sladkých)/ usmívají se konejšivě ve svém žargonu/ Suroví, ale vědoucnější než Pýthie./

Příběh sladkého námořníčka, který už donámořníčkoval, pochází z pera básníka Josefa Hanzlíka (narozen 1938) a nejsem asi sám, kdo v ní vidí popis autorovy životní situace v době, kdy se upsal tajné státní policii ke spolupráci s ní (bylo to v srpnu 1988). V osmdesátých letech byl Hanzlík autorem oficiálním, avšak spíš režimem protěžovaným, nežli angažovaně prorežimním. Ve svých verších snažil navázat na tradici Konstantina Biebla (jedna z jeho sbírek nese jméno Ikaros existoval) a zejména Josefa Kainara, s nímž měl společné jedno velké téma: vědomí o důležitosti hranice mezi dětstvím a dospělostí, onoho okamžiku, kdy lze o člověku prohlásit: "už mu to začlo." A přece při podávání tohoto tématu existuje mezi oběma autory příznačný rozdíl.
Při vší existenciální nabytosti, kterou Kainarova báseň Stříhali dohola malého chlapečka oslovuje stále další generace svých čtenářů (a později i posluchačů Mišíkem zhudebněné verze), je v ní syrově a nesentimentálně popsán vstup jedince do světa dospělých, v němž je to on sám, který si u vědomí všech vnějších daností a vnitřních puzení musí nalézt své místo. Naproti tomu Hanzlíkova perspektiva je povýtce schematická a sentimentální a mohli bychom ji spíše shrnout do sloganu "už mu to skončilo". Na jedné straně přeslazená vize šťastného dětství v námořnických šatečkách (tak vzdálená od pubertálních uhrů připomínaných Kainarem), na druhé straně podání světa dospělých jakožto skladiště jedinců bez vlastní vůle, kde je mé místo dopředu a neoddiskutovatelně předem přiděleno. Jestli v něčem básník podlehl oficiální ideologii režimu, kterému sloužil, pak právě v této představě nevyhnutelně nutných historických procesů, které se prosazují bez ohledu na individuální zájmy a potřeby. A jak to vlastně bylo pohodlné, tento výklad akceptovat: snímal totiž ze člověka odpovědnost za jeho vlastní konkrétní činy - vždyť co tě zavazovalo neučinit tak či onak, jestliže bez ohledu na svou vůli už jsi měl "oděn límec jejich řádu"….

Zcela jiný myšlenkový vývoj můžeme sledovat v díle jiného českého básníka, jehož jméno se nachází v seznamech tajných spolupracovníků tajné policie, písničkáře Jaromíra Nohavici (narozen 1953). Nohavica je jeden z představitelů generace, jejíž dospívání bylo silně ovlivněno emocemi spojenými s uvolněním komunistického režimu v období Pražského jara a se vpádem okupačních vojsk. Sotvakdo z této generace věřil normalizačnímu režimu, který tu pod okupantskou kontrolou převzal moc, ale většina se rozhodla se s ním smířit a vybudovat si v něm autonomní prostor k (pře)žití. Řekl bych, že o něco podobného se svým způsobem pokoušeli i moravský písničkář a jeho přátelé, a pokud jim to tak úplně nevycházelo, bylo to dáno především paranoidní útočností normalizačního režimu, který byl v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let rozhodnut rozdávat preventivní facky všude tam, kde se lidé pokoušeli zachovat si osobitý životní styl a kde se objevovaly známky samostatného myšlení. Nebylo pochyb, že se režim zajímá, co si každý z nás myslí, a že chce, abychom to věděli, že se o to zajímá. První přirození reakcí na toto zjištění byla přirozená lidská reakce: No a co? Mám se z toho snad zbláznit? Tak nějak Nohavica reaguje v písni Halelujá čili Velká zpověď z podzimu 1983 (texty a datace přebírám ze stránek Nohavicova ctitele): Oni to na mě vědí/ ti co nahoře sedí/ tam v modrém blankytu/andělé v hábitu/ halelujá /…/ Předvčírem mi přišlo psaní/ poslané nebeskou poštou/jen ať se prý moc neoháním/že už mi to v nebi spočtou/ No jen si klidně spočtěte/ já se vás nelekám/ víte co mi můžete/ a hádejte kam/ halelujá
Jenže tlak trvá a paranoidní vidění slíditelů se nutně začíná projevovat i v neméně paranoidních vizích sledovaných. Nohavicova píseň Před dveřmi, jejíž text vznikl v září 1988, ztělesňuje tehdejší pocity značného počtu osob, pokoušejících se tehdy o zachování trocha autonomie v pohyblivé šedé zóně vyplňující zbývající mezery mezi vstřícnou loyalitou a vědomým odporem: Před dveřmi mého bytu noc co noc někdo stává/ když přimknu ucho k dveřím slyším jak pokašlává/nahlídnu přes kukátko kdo ruší mi můj pokoj/ a ze špehýrky na mě se dívá cizí oko./ Veliké cizí oko já nevím komu patří/ zamrká na mě ze tmy jako že jsme dva bratři/ otevřu prudce dveře - Kdo jste a co m chcete?/ a na chodbě je prázdno jen elektroměr klepe./
Nastává zvláštní situace: aby si člověk uchoval vnitřní integritu, musí se uchýlit buď do emigrace nebo do specifické ulity stojící mimo oblast zájmu státní moci (jednou z těch ulit je i Pavilon č. 5, v němž vyřčené názory netřeba odvolat…). Ani jedno z toho není řešení pro hudebníka a vůbec už ne pro písničkáře, žijícího z každodenního styku s publikem. Někdy v roce 1985 Nohavica řeší otázku, zda být hrdina nebo dezertér: Prokleté období lásek a nenávisti/proč jsi mi Fauste řekl sáhni a ber/ po dlani žížala leze mi/a já chtěl dožít zde na Zemi/ trochu jak hrdina a trochu jak dezertér/Sbírám svou odvahu ona je schoulená v blátě/ malinký vrcholek obrovských ledových ker/oči mám bolestí podlité/ kde je kde je můj spasitel/ který m řekne jsi hrdina a ne dezertér…/

Takové je vnitřní rozpoložení básníka v jeho hodině mezi psem a vlkem. Jak se zdá, vlastně moc na vybranou nemá, protože i ti psi, kteří ho tou dobou obklopují, jsou zlobně útoční (písnička Psi z dubna 1986): Dnes v noci pod okny našeho baráku/ rvala se smečka psů rvala se celou noc/oči jim blýskaly krev tekla z čumáku/ bylo jich moc bylo jich moc bylo jich moc./
Pár měsíců po napsání textu o rvačce psí smečky Nohavica na konci srpna 1986 podepisuje spolupráci. Ze psů se v jeho verších stávají Vlci (prosinec 1986): Dnes v noci každý z nás/ buďto že vlkům zláme vaz/a zakroutí jim krkem/ anebo sám se stane vlkema bude výt/ a bude výt./
V takové atmosféře tudíž proběhl onen akt, k jehož vysvětlení vyzval v roce 1993 Nohavicu Karel Kryl ve svém Půlkacíři se slovy: "Mlčení je moc špatná zbraň". Jak k němu skutečně došlo a co všechno s sebou přinášel, dodnes můžeme pouze tušit. Jedno víme jistě: na rozdíl od Hanzlíkova znehybňujícího alibismu chápal Nohavica vždy i tento svůj skutek jako jeden ze svých kroků, který bude muset umět obhájit alespoň sám před sebou. Usuzuji tak alespoň z Písně naverbovaného mládence z dubna 1988: Srdce mi svázali/ do kozelce/ proti mně poslali/ ostrostřelce/ a to vše proto jen/ že jsem pil rum/ v hospodě sedl jsem si/ k verbířům/ Nějaký zpěváček/ za dvě stě let/ jistě si vzpomene/ jak jsem se hloupě splet/ ale z cizího neteče/ a hvězdy lžou/ nesměj se člověče/ naviděnou

S třináctiletým zpožděním po Krylově výzvě, ale přece, se letos rozhodl Jaromír Nohavica objasnit něco z toho, co obnášela jeho nucená spolupráce se Státní bezpečností, a dost lidí si myslím oddychlo. Vyřadil se totiž tím z masy mlčících a zatloukajících, jejichž přístup se ukazuje stále více jako neudržitelný a jenž byl v poslední době totálně znevěrohodněn mediálními excesy Bohdalové a Kanyzy. Být písničkářem v Čechách pořád ještě znamená být autoritou ve věcech svědomí a navíc Nohavica je jedním z těch písničkářů, kteří se nejvíc přiblížili onomu seiferertovskému "Býti básníkem", které zavazuje: "Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži!" V některých věcech je tudíž zapotřebí mít čistý stůl, aby si zpěvák mohl poprávu říci (text písně Já neumím, asi 1988): Sám sebe povoluju/ sám sebe zakazuju/ ničeho nelituju.

Reakce Jaromíra Nohavici na komentující články v MF DNES.
(v tisku bylo prohlášení otištěno bez posledních dvou vět: "Cítím...lidé znají."):

Vynucené schůzky s STB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky, nepovažuji za spolupráci. V celém mém životě i tvorbě je na nejpřednějším místě snaha lidem pomáhat a nikoliv jim ubližovat. Mohu se každému podívat do očí. Je zvláštní, že se míchají špinavé karty právě dnes - pár dnů před volbami. Cítím závan starých časů. Ještěže mne lidé znají.

Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica nikomu neublížil

Máme Jarka pořád rádi, on nikoho neudával! Takto velmi rozhodně hájí mnozí folkoví zpěváci a příznivci skvělého českého písničkáře a básníka Jaromíra Nohavicu, který se nedávno rozhodl poodhalit svoji spolupráci s StB dosud opředenou mnoha tajemstvími. Zpěvák Jaroslav Samson Lenk ani teď nevěří v Nohavicovo udavačství. "Pamatuji si, že na Portě v Plzni zahrál v roce 1988 písničky, které měl zakázané, a policie, tehdy VB, ho rovnou odvezla z města, a zakázala mu se vrátit. On přesto zase přijel a hrál pro lidi jen tak," vzpomíná Lenk, který dodal, že spolupráce s StB mohla být i nevědomá. Písničkáři podle něj často vysedávali v hospodách s různými lidmi a mezi nimi nebyly jen spřízněné duše, ale také práskači.
Další písničkáři, kteří chtěli zůstat v anonymitě, upozornili na to, že StB používala brutální nevybíravé prostředky, aby přiměla člověka ke spolupráci a takovým tlakům bylo velmi těžké odolat. Tak se hájil i Nohavica, estébáci mu prý hrozili, že ublíží jeho rodině a hlavně jeho tehdy těžce nemocné matce. Kdo zná způsoby komunistické obdoby nacistického gestapa, tak ví, že se neštítili žádných metod. Pouze jeden z oslovených folkařů uvedl, že spolupráce se státní bezpečností se dala odmítnout rozhodným postojem, a on, že to dokázal. V bibli je psáno: "nesuďte, abyste nebyli souzeni". A to se hodí i pro Nohavicovu kauzu. Těžko mu mohou vyčítat jeho spolupráci ti, kteří chodili do prvomájových průvodů, volili kandidáty Národní fronty, a po večerech nadávali v hospodách nebo doma u televize na komunisty, což bylo jejich největší hrdinství. Jinak ovšem byli ukázkou typického zbabělého totalitního čecháčka, který nebyl na seznamech jenom proto, že ho tajná komunistická policie nepotřebovala. Nohavicovou tragédií bylo to, že si neuvědomil dosah toho, co udělal. On podepsal smlouvu s ďáblem, a věřil tomu, že to s ním nějak skoulí. Nepochopil, že to je úkol nadlidský a prakticky nemožný.
Je ovšem fakt, že písničkářova spolupráce nikoho nepoškodila. Zprávy o tom, jak se daří v emigraci Karlu Krylovi či Pavlu Kohoutovi, byly o ničem. Za zamyšlení stojí i to, že se až příliš zabýváme spolupracovníky bývalé Státní bezpečnosti, ale členové této zločinecké organizace, kteří byli hlavní příčinou zla, nikoho nezajímají. Přitom to byli oni, kdo ve jménu zrůdného komunistického režimu ničili osudy lidí. Ti hlavně by měli být morálně odsouzeni, když de iure se k tomu česká justice nemá a české soudy procesy s bývalými estébáky pod malichernými záminkami často odkládají.
Jarku! Tvé hity jako Kometa, Sarajevo či Divoké koně jsou nádherné a lidi je budou mít pořád rádi. Jako člověk jsi udělal chybu, o svoji spolupráci se silami zla jsi měl promluvit dříve, ale přesto jsi i totalitnímu režimu dokázal vzdorovat více než mnozí z nás. A opět připomenu biblický citát, kdy Ježíš Kristus nedovolil farizejům kamenovat cizoložnici se slovy: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem."

Jan Ziegler, PLZEŇSKÝ DENÍK

Bylo to dřív lepší, Honzo?

Po pádu komunismu se společnost vůbec neorientovala v aktivitách Státní bezpečnosti, netušila nic o jejích sítích, propojení s domácí ekonomikou a komunistickou stranou. Nikdo neměl ponětí, jak skutečně fungovala tehdejší moc, jak dokázala posledních dvacet let – bez zjevného teroru – udržovat společnost ve strachu a sebe u vlády. A když byly v roce 1992 zveřejněny Cibulkovy seznamy, téměř bezchybný přepis registru svazků agentů, byl udán na dlouhou dobu směr vnímání estébácké moci. Skoro jako by nebyli žádní důstojníci StB, žádní exponenti moci z řad samotných komunistů, kteří se v seznamech vůbec neobjevili, protože s StB spolupracovali dobrovolně. Symbolem minulého zla se stali „tajní spolupracovníci“ – běžní lidé, kteří z donucení udávali mocným a zasloužili se o rozleptání společenské soudržnosti.
Oběti teroru padesátých let jsou jasné: zástupy popravených, vězněných a oloupených, kteří se ke své srážce s režimem sami hlásí. Oběti dvacetileté normalizace let 1968–89 tu jasnost postrádají. Zavřených bylo jen pár, místo šibenic a koncentráků se totiž úředně lámala páteř, rozkládal charakter, lidé byli „na svobodě“ vystaveni ponížení a strachu. Problém je, že mezi tyto oběti se skoro nikdo nehlásí. A agenti – kteří by jinak mohli být v řadě případů jejich typickou ukázkou – se raději místo strhujícího svědectví o tom, co je zlomilo a proč, chodí vítězně soudit, že nikdy „nespolupracovali“. Takže tu máme absurdní stav: zemi s údajně otřesným režimem, který ale nemá (skoro) žádné deklarované oběti, jehož všemocní tajní si jen tak hráli a vymýšleli báchorky, ale každý se jich přitom bál a myslel si, že vědí všechno.
Zatím poslední ilustrací snahy minulost spíš cenzurovat a škrtnout než pochopit je případ herce Jana Kanyzy. Podle registru v letech 1975–83 spolupracoval pod krycím jménem Honza s StB, šel ale k soudu, a ten navzdory všem důkazům rozhodl, že to „není pravda“. Z Kanyzova spisu je zřejmé, že se sešel s estébáky osmdesátkrát, brali jej dokonce do konspiračních bytů, aby se jejich úlovek známé osobnosti neprozradil na veřejnosti. Jenže ze spisu zároveň vyplývá, že byl pro estébáky bezcenným zdrojem, který předal dvacet zcela nevýznamných zpráv. StB nakonec spolupráci s „totálně nespolehlivým“ zdrojem sama zrušila. „Je plný nechuti plnit uložené úkoly,“ píšou estébáci při ukládání spisu do archivu. Kanyzovi známí z té doby připomínají, že herec o tom, že spolupracuje s StB, otevřeně mluvil. „Nic přede mnou neříkejte, jsem práskač,“ upozorňoval prý na večírcích. Kanyza neměl odvahu spolupráci odmítnout. Nicméně v dalších letech musel projevit odvahu osmdesátkrát, pokaždé, když jej estébáci předvolali a on kličkoval, mlžil, zastíral, aby jim nic neprozradil – aby se třeba neprořekl, co si myslí či co říkají jeho známí. Škoda, že popis takového života chybí ve veřejné představě „minulého režimu“. Že se ti, co jej prožili, nepodělí o své důležité a silné svědectví. Místo toho přibyl v registrech další cenzorský škrt – a možná tak jednou bude celý ten dokument, a česká minulost s ním, zcela přehledně „vyčištěn“.

RESPEKT

Nohavica podle LN udal v roce 1989 StB petici za propuštění Havla

Folkový zpěvák Jaromír Nohavica prý udal komunistické Státní bezpečnosti (StB) lidi, kteří mu v lednu roku 1989 přinesli podepsat petici za propuštění tehdejšího disidenta Václava Havla. Píší to dnešní Lidové noviny (LN) s odvoláním na nově objevené archivní dokumenty. Nohavica podle nich petici podepsal a pak zmíněné lidi udal.
LN píší, že v únoru 1989 se Nohavica svému řídícímu důstojníkovi kapitánu Liberdovi svěřil, že ho během koncertu v Praze kontaktoval hudební publicista Vladimír Hanzel a jeho přítelkyně Jarmila Poláková. "Jmenovaná přítomné informovala o probíhající podpisové akci kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla," zapsal podle LN Liberda do zprávy po schůzce s Nohavicou, který měl jako tajný spolupracovník krycí jméno Mirek.
LN píší, že na stejnou schůzku Nohavica přinesl i dopis s vyhlášením ankety o knihu roku Radia Svobodná Evropa, který dostal poštou a který obsahoval informace o knižních titulech vydávaných československým exilem.
V archivu byly podle LN objeveny i záznamy tzv. Zvláštních finančních prostředků, kam StB zapisovala náklady na pohoštění agentů. Z nich vyplývá, kolik schůzek zpěvák se svým řídícím důstojníkem, který platil útratu, absolvoval. V letech 1987 a 1988 jich bylo minimálně 15, píší LN.
Nohavica nabídku LN na rozhovor odmítl a k věcem se nechtěl vyjadřovat. Dodal ale, že letošek hodlá věnovat propátrání svého osobního archivu a pokusu o popsání událostí 80. let.
LN připomněly, že dosud bylo známo, že v létě roku 1989 vyprávěl Nohavica StB o své návštěvě Vídně, kde se setkal s emigrantem Karlem Krylem. Teď podle LN vydávají archivy svědectví o udáních směřujících i k osobám žijícím v tehdejším Československu. Nové dvě zprávy StB byly nalezeny v archivu ministerstva vnitra v Kanicích u Brna, kde se nacházely v neprobádaném svazku dokumentů z karvinské expozitury, informují LN.

Podepsal petici. Ale také ji udal
Kauza Nohavica – Archivy odhalily, že StB informoval nejen o emigrantech, ale i o lidech doma

Nově nalezené archivní dokumenty podávají svědectví o dvou opozičních aktivitách, které Jaromír Nohavica udal Státní bezpečnosti. Obě pocházejí z prvních týdnů roku 1989.

PRAHA Konec ledna 1989 byl v českých zemích časem podivných paradoxů. Právě skončený Palachův týden ukázal, že po nadějném podzimu 1988 se komunistická moc jen tak nevzdá. Ale již o pár dní později došlo k dosud nevídané situaci: na koncertech na podporu Arménie postižené katastrofálním zemětřesením se na jednom pódiu sešli představitelé normalizačního popu s lidmi na pokraji undergroundu.
Na jednom takovém koncertě, který 26. ledna uspořádali folkaři v pražském Kulturním domě Dopravních podniků, se obě události, Palachův týden a akce pro Arménii, podivuhodně spojily. V šatně seděli zpěváci Pepa Streichl, Jaromír Nohavica a Honza Nedvěd, za kterými přišel hudební publicista Vladimír Hanzel se svou tehdejší přítelkyní a dnešní manželkou Jarmilou Polákovou. Přinesli petici za propuštění Václava Havla z vězení a za zahájení dialogu s nezávislými iniciativami, přítomen byl ještě šéfredaktor časopisu Melodie Jan Dobiáš a folkový zpěvák Petr Rimský.
„Nohavica se Streichlem to hned podepsali. Ale Nedvěd začal fňukat, že po něm jdou a on chce přece hrát jen pěkné písničky pro lidi,“ vzpomíná dnes Hanzel, který po revoluci pracoval jako Havlův tajemník. S Nedvědovou tehdejší reakcí není smířen dodnes. „On pak na pódiu vedl absurdní řeči o lidech, kteří mávají cárem papíru. Přitom ho k podpisu nikdo nenutil. Dosud jsem o tom s nikým nemluvil, ale leží to ve mně dodnes,“ řekl LN Hanzel.
Nebyl to ale Jan Nedvěd, kdo o petici informoval „orgány“. Na jedné z pravidelných schůzek, které měl se svým řídícím důstojníkem kpt. Liberdou, tak o měsíc později učinil Jaromír Nohavica.
Na schůzce konané 28. února Nohavica Liberdovi popsal, jak Poláková s Hanzelem petici k podpisu nabídli. „Kdo všechno další tuto výzvu podepsal, nebylo v této době ještě pramenu známo. S další organizací této podpisové akce se pramen do současné doby nesetkal. Postupně se však dovídá další ,zaručené‘ informace o pokračování mimo kulturní frontu,“ zapsal si kapitán Liberda.
Z jeho poznámek dále vyplývá, že Nohavica byl úkolován k pozorování situace v „kulturní frontě“. A také to, že si StB hodlala posvítit na Polákovou, která v té době pracovala v propagačním oddělení hudebního vydavatelství Panton.
Na stejné schůzce měl Nohavica pro „svého“ estébáka i další poznatek. Informoval ho o novoroční čtenářské anketě Rádia Svobodná Evropa, v níž respondenti hodnotili největší čtenářské zážitky za rok 1988.
Jaromír Nohavica dostal dopis s výsledky ankety, který Liberdovi na schůzce odevzdal, poštou počátkem února. Čtyřstránkový dopis obsahoval stručné anotace knih, vydávaných československou opozicí v zahraničí. Našla se v něm ale také perlička – jeden hlas dostaly i Paměti Vasila Biľaka. Největší počet hlasů, dvacet, ovšem získala literatura zcela jiného druhu – v anketě zvítězil Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida.
Z poznámek řídícího důstojníka vyplývá, že Nohavica byl úkolován k pozorování situace v „kulturní frontě“

ROBERT MALECKÝ, 10. února 2007, Lidové noviny

Útratu platil důstojník StB

Kolikrát se Jaromír Nohavica sešel se svým řídícím důstojníkem Liberdou? Kde a za jakých okolností? Sám zpěvák na to odmítá odpovědět. Alespoň částečnou odpověď může nabídnout zachovaná evidence zvláštních finančních prostředků, jimiž StB disponovala.
Evidence se na karvinské expozituře StB zachovala za roky 1987 a 1988. Tajný spolupracovník Mirek figuruje vždy v kategorii „B“, která znamenala pohoštění. Celkem se jméno agenta Mirka za uvedené dva roky vyskytuje na patnácti arších, takový byl tedy minimální počet schůzek, které Nohavica s Liberdou absolvoval. Sedm jich mělo být v roce 1987, dalších osm o rok později. Evidence za rok 1989 se nezachovala, neznamená to ale, že by se Nohavica s estébáky nescházel. Z agenturních zpráv lze dokázat schůzky 28. února a pak na konci léta, kdy Nohavica informoval o své cestě do Vídně.
Částky, které estébáci za své agenty v kategorii „B“ utráceli, jsou z dnešního pohledu mizivé. Pohybují se mezi 14 a 44 korunami. To pro představu při tehdejších cenách znamenalo, že si příslušník StB se svým agentem dali po jedné kávě.
Daleko vyšší částky, v řádu stokorun měsíčně, jsou pak v kolonkách označených písmenem „A“, kam patřily odměny a věcné dary. Do této kategorie ale Nohavica nikdy nespadal.

10. února 2007, Lidové noviny, rm

Nohavica: Zkuste mi pomoci

O svém vztahu s StB Jarek Nohavica příliš nehovoří. Žádost LN o rozhovor na téma nově zjištěných okolností jeho spolupráce s komunistickou tajnou policií mailem odmítl. Obsah korespondence mezi Nohavicou a redaktorem LN tak přinášíme jako dokument:
LN: Dobrý večer, našli jsme nové dokumenty, které ukazují, jak jste kromě již známého případu (výlet do Vídně v létě 1989) informoval Státní bezpečnost. Konkrétně jde o dva další případy: prozrazení petice na propuštění Václava Havla z vězení koncem ledna 1989 (po koncertě na podporu Arménie) a odevzdání dopisu s výsledky ankety Kniha roku Svobodné Evropy za rok 1988, který Vám poštou přišel v únoru 1989 a Vy jste ho odnesl řídícímu důstojníkovi. Chcete se k těmto novým skutečnostem vyjádřit, nebo nás odkážete na svá předchozí vyjádření? Kdybyste přece jen chtěl, zde jsou otázky: - proč jste dosud mlčel o těchto dalších případech? - ve srovnání s Krylem, který žil v emigraci, mohlo prozrazení petice ohrozit a nejspíš skutečně ohrozilo konkrétní osoby v Československu. Jak na to s odstupem pohlížíte? - kolikrát jste se v letech 1986 až 1989 s kpt. Liberdou, příp. dalšími osobami sešel a při jakých příležitostech (v bytě, v kavárně, co jste pili, kde)? - věděli jste navzájem o tom, že Vás a písničkáře Josefa Streichla řídí stejný důstojník? - domlouvali jste se nějak na koordinaci pohovorů? - pokud jste o tom věděl, jak jste reagoval na fakt, že si Vás StB kolem roku 1984 nejspíš vyhlídla právě na základě udání od Streichla? Robert Malecký, LN
Nohavica: Pane Malecký, k věcem, o nichž píšete ve svém mejlu, se nebudu vyjadřovat. Letošní rok, jak už jsem veřejně sdělil, chci věnovat kromě jiného propátrání svého osobního archivu a pokusu popsání svých 80. let. Protože se bohužel nedochoval můj svazek, který na mne vedla StB, jsem odkázán na jiné prameny. Jsem rád, že mi v tom pomáháte a vytahujete na světlo denní skutečnosti, které pomohou vytvořit můj celistvý obraz v té době. Zdravím Vás, Jaromír Nohavica
Po odpovědi redaktora LN, že jeho rozhodnutí respektuje, přišlyod Nohavici ještě následující dvě zprávy: Pane Malecký, možná jen maličkost, abyste pochopil, jak hodně je to pro mne komplikované a také osobně náročné téma. O angažování Pepy Štreichla jsem např. neměl tušení ani dlouhá léta po listopadu. Znal jsem ho jako Pepu Streichla. Takže znovu probírám všechny svoje notesy, diáře, fotografie a hledám a uvědomuji si souvislosti tehdejších let. Zkuste mi pomoci, Jaromír Nohavica
Pane Malecký, dnes ještě jednou. Snad nebude pro Vás problém naskenovat mi zmíněné nalezené dokumenty a poslat mi je, abych je mohl případně uveřejnit na svých webových stránkách v Archivu pod lupou. Díky za Váš čas, Jaromír Nohavica

dom, 10. února 2007, Lidové noviny

Nejpopulárnější písničkář
Kauza Nohavica – O spolupráci s StB umělec hovořit nechce
Desky si vydává sám a část své tvorby Jaromír Nohavica nabízí zdarma na internetu

Není vůbec pochyb o tom, že Jaromír Nohavica je dlouhodobě nejpopulárnějším českým folkovým písničkářem. Nejpopulárnější samozřejmě nemusí nutně znamenat nejkvalitnější, obvykle dokonce bývají tyto dvě kategorie v přímém rozporu, v případě Nohavicových nejlepších počinů ale můžeme mluvit o výjimce potvrzující toto zlaté pravidlo. Nohavica kromě hudebního a literárního talentu vládne i mezi jeho kolegy nepříliš často vídanou schopností sebeprezentace. Počínaje vytvořením jakési spasitelské aury, která jej obestírá při koncertech a kterou sice část jeho potenciálních posluchačů nemůže vystát, většina fanoušků je jí však fascinována a přitahována jak můra k žárovce, až třeba po přechod na téměř výhradní internetovou komunikaci ve smyslu „udělej si sám“.
Lásko, voníš deštěm Na hudební scéně se Nohavica objevil nejprve jako textař, jehož největším hitem byla balada Lásko, voníš deštěm v podání Marie Rottrové (originál hudby pochází od britské hardrockové kapely Black Sabbath). Jako sólový písničkář zabodoval poprvé Jaromír Nohavica roku 1982, až téměř ve třiceti letech, na Folkovém kolotoči v Ostravě. Stejně jako nepřipravené a víceméně náhodné bylo jeho první vystoupení, bylo překvapivé i to, co následovalo. Pověst o nové písničkářské osobnosti, která originálně komentuje společenskou situaci, se rozletěla rychlostí blesku a písničkář se stal mluvčím celé generace.
Jaromír Nohavica zaujal na začátku hlavně tím, že ve své tvorbě de facto slučoval rysy dvou svých folkových předchůdců, v té době žijících v exilu. Konkrétně: z Karla Kryla si vzal kontrast vážných a filozofických témat a odlehčujících popěvků, občas balancujících na hraně elementárního vkusu, z Jaroslava Hutky zase lásku k lidové hudbě, psaní vlastních písní v jejím duchu (samozřejmě s refrény, které mohou zpívat davy), ale třeba také sklon k historizujícím podobenstvím, jejichž prostřednictvím se autor vyjadřuje k současnosti. Ke všem těmto rysům je třeba připočíst ještě fakt, že zatímco pro většinu jeho kolegů byl hlavní ikonou Bob Dylan a angloameričtí písničkáři vůbec, Nohavicovými idoly byli hlavně ruští písničkáři, pohybující se stejně jako on sám mezi zákazy a povoleními, Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava.
Po změnách v roce 1989 se část českých písničkářů odmlčela, část těžila ze staré slávy, většina z nich stála na rozcestí a váhala kudy dál. A zatímco jiní takzvaně hledali nová témata v prostředí „bez nepřítele“, Nohavica rozvíjel svou tvorbu nejen obsahově, ale také formálně. Jeho album Mikymauzoleum, vydané roku 1993, způsobilo senzaci. Po třech dříve vydaných koncertních výběrech bylo jeho vůbec prvním plně studiovým projektem. Ve spolupráci s Karlem Plíhalem vznikla na svou dobu velmi zajímavá instrumentální aranžmá a v písních samotných se Nohavica vyjadřoval převážně k nadčasovým tématům, takříkajíc visícím ve vzduchu bez ohledu na momentální politickou situaci.
Ještě silnější titul následoval v roce 1996, kdy se na ploše hudebně i textově výtečně prokomponovaného alba Divné století Nohavica zamyslel nad celoevropskou situací na konci dvacátého století. Kolekce silných písní, které vznikly za velmi podstatné aranžérské spolupráce s Karlem Plíhalem a Vítem Sázavským, je možná nejpodstatnějším písničkářským českým albem 90. let.
Nohavicova následující studiová alba, intimní Moje smutné srdce (2000) a svým způsobem otevřenější, na Divné století v lecčem navazující Babylon (2003), potvrdila setrvalou kvalitu Nohavicovy tvorby a podpořila jeho stále narůstající popularitu, jež už dávno výrazně přesahovala čistě folkovou scénu.
Směrem k blížící se polovině první dekády 21. století si Nohavica začal uvědomovat, že zatímco na posluchačích je jeho tvorba (a zřejmě i osobnost) závislá, bez vydavatelů se díky technickému rozvoji klidně obejde. Nechal si udělat rozsáhlé internetové stránky a na začátku roku 2006 dal svým fanouškům v plen ke stažení živé album s příznačným názvem Pražská pálená, zachycující jeho „turné“ po pražských sálech v lednu 2006. Následující záznam ostravského koncertu s názvem Doma sice vyšel na klasických nosičích CD a DVD, Nohavica však byl samovydavatelem a při nedávném udělování Desek roku, vycházejících z prodejnosti, si odnesl první cenu v kategorii zpěváků.
Samozřejmě by se slušelo pohovořit i o Nohavicově tvorbě pro děti a pro jiné interprety, o spolupráci s filmem a divadlem včetně ceněného překladu Mozartovy opery Cosi fan tutte. To všechno jsou ale marginálie ve srovnání se stopou, kterou jednou provždy na české hudební scéně zanechal. Stopa je to sice na okrajích místy zablácená, avšak „po čertech“ hluboká.

ONDŘEJ BEZR, 10. února 2007, Lidové noviny

Nohavica a StB: nová fakta

Folkový zpěvák Jaromír Nohavica podepsal v lednu roku 1989 petici, která požadovala propuštění Václava Havla z vězení. A vzápětí udal policii lidi, kteří mu ji k podpisu přinesli.
Otevírá se tak další stránka minulosti v současnosti nejprodávanějšího českého zpěváka. Dosud bylo známo, že v létě roku 1989 vyprávěl Státní bezpečnosti o své návštěvě Vídně, kde se setkal s emigrantem Karlem Krylem. Teď archivy vydávají svědectví o udáních, která směřovala i k osobám žijícím v tehdejším Československu.
Nohavica se v únoru 1989 svému řídícímu důstojníkovi kpt. Liberdovi svěřil, že ho během koncertu v Praze kontaktoval hudební publicista Vladimír Hanzel a jeho přítelkyně Jarmila Poláková.
„Jmenovaná přítomné informovala o probíhající podpisové akci kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla,“ zapsal do zprávy estébák Liberda po schůzce s Nohavicou, tajným spolupracovníkem s krycím jménem Mirek. Nohavica na stejnou schůzku přinesl i dopis s vyhlášením ankety o knihu roku Rádia Svobodná Evropa, který mu přišel poštou a jenž obsahoval informace o knižních titulech vydávaných československým exilem. V archivu byly objeveny i záznamy tzv. Zvláštních finančních prostředků, kam StB zapisovala náklady na pohoštění agentů. Z nich vyplývá, kolik schůzek zpěvák se svým řídícím důstojníkem, který platil útratu, absolvoval. V letech 1987 a 1988 jich bylo minimálně patnáct.
Sám Nohavica nabídku LN na rozhovor odmítl. „K věcem, o nichž píšete ve svém mailu, se nebudu vyjadřovat,“ napsal. Dodal, že letošní rok hodlá věnovat propátrání svého osobního archivu a pokusu o popsání událostí 80. let. „Protože se bohužel nedochoval můj svazek, který na mne vedla StB, jsem odkázán na jiné prameny,“ uvedl Nohavica.
Nové dvě zprávy StB byly nalezeny v archivu ministerstva vnitra v Kanicích u Brna. Nacházely se v neprobádaném svazku dokumentů z karvinské expozitury. „V roce 1991 je do archivu odevzdala tehdejší Federální bezpečnostní informační služba,“ uvedla vedoucí oddělení StB v kanickém archivu Světlana Ptáčníková.
Nohavica se zatím ke své spolupráci se Státní bezpečností otevřeně postavil jen jednou. Loni na jaře ho týdeník Respekt konfrontoval s udáním na Karla Kryla, Nohavica prý myslel, že spolupráci „vybalancuje“. V pozdější reakci na stránkách MF Dnes ale napsal, že se může každému podívat do očí. „Je zvláštní, že se míchají špinavé karty právě dnes, pár dnů před volbami,“ napsal Nohavica. Ještě dříve do médií metaforicky řekl, že byl sice s děvkou, ale seděl s ní pouze v kavárně a na pokoj s ní nešel. Když se počátkem 90. let jeho jméno objevilo v takzvaných Cibulkových seznamech, nazval to „plivnutím do tváře“. „Do stromu na kopci také bijí blesky,“ řekl tehdy ČTK.
StB ho ke spolupráci získala v roce 1986, Nohavica se s důstojníkem Liberdou scházel až do roku 1989. Na Nohavicovu stopu ji nejspíš v roce 1984 navedl jeho kamarád a spoluhráč Pepa Streichl, rovněž vedený jako agent komunistické tajné policie s krycím jménem Španěl.

ROBERT MALECKÝ, 10. února 2007, Lidové noviny

Kamarád i dezertér

S Jarkem Nohavicou se známe přesně čtvrt století; v roce 1982 jsem konferoval Folkový kolotoč v Porubě, kde se prvně představil veřejnosti jako písničkář. Byl jsem na Portě v Plzni, když ho svazák Miroslav Šlouf přemlouval, aby jim nedělal potíže, a sliboval mu za to koncert v pražské Lucerně. Šlouf neuspěl a policajti pak Jarka i s manželkou Martinou doprovodili až k vlaku. Když později ostravští komunisté „vysvětlovali“ v novinách, proč Nohavica nesmí vystupovat, žádal jsem je, aby to zdůvodnili konkrétně. Zhruba totéž jsem napsal i tajemníkovi ÚV KSČ Fojtíkovi.
Jak se žije člověku, kterého mocenské orgány štvou jak lovnou zvěř a zároveň ho statisíce lidí milují, to jsem si neuměl představit. Jarek si mi stěžoval málokdy.
O chvíli později než Jarka jsem poznal i Jarmilu Polákovou. Patřila k desítkám zvláštních, vnějškově spíše nenápadných mladých žen, které coby úřednice, dramaturgyně, svazácké – ano, někdy i stranické – funkcionářky nebo knihovnice vymýšlely a spolupořádaly koncerty polozakázaných, nepovolených či jinak podezřelých hudebníků. Svou neřiditelností a nepoučitelností občas dováděly na pokraj šílenství místní estébáky, okresní výbory KSČ i umělecké agentury. Vzpomínám na Jiřinu Vašinovou z Rožnova, Jarmilu Kozákovou z Českých Budějovic a spoustu dalších, jejichž jména by měla vstoupit do dějin české neznormalizované kultury tak, jako tam už je jméno Jarmily Polákové. Především ona byla v pozadí pořadatelského salta mortale na festivalu v Lipnici, z jehož pódia Jan Rejžek v roce 1988 improvizoval rozhovor s Václavem Havlem. Když Havla zanedlouho opět zavřeli, Jarmila sháněla podpisy na petici za jeho propuštění. V zákulisí pražského koncertu pro Arménii ji 26. ledna 1989 podepsal i Jarek Nohavica – a měsíc nato vše podrobně vylíčil svému řídícímu estébákovi.
Už Nohavicova hlášení o exulantech, která se po sedmnácti letech dostala na veřejnost, se mi nečetla dobře; nerad vidím své kamarády ponížené před komunistickými fízly. Jarkův případ s Jarmilou je pro mě ještě horší. Proč to Jarmile dodnes neřekl a neomluvil se jí? Uklidnil své svědomí tím, že Jarmilu tehdy jakousi šťastnou náhodou nevyhodili ze zaměstnání?
Nepříjemné, pro poznání našich životů však nezbytné otázky se teď budou vršit. Nemyslím tím všechny, které v sobotních LN vznesl Robert Malecký. Kolik kafí a kde Nohavica s kapitánem Liberdou pil, je mi jedno. Proč ale byl pro estébáky tak důležitý, že snesli i jeho podpis na prohavlovské petici? Což se ovšem týká i Pepy Streichla, který měl – podle Maleckého údajů – estébáky informovat o Nohavicovi.
I když chápu Jarkův čerstvý zájem o archivy, stejně jsem přesvědčen, že nejvíc toho musí vědět on. Některé věci nezapomeneme nikdy. V jedné písničce se ptá sám sebe, jestli je hrdina, nebo dezertér. Myslím, že nikdo nemusí být hrdinou ani dezertérem doživotně.
Mě Jarek Nohavica žádnou spasitelskou aurou – o níž v LN psal Ondřej Bezr – nikdy neobestřel. Ale je to můj kamarád. Stejně jako Pepa Streichl. Neopouštím je, ani když někdy opouštějí sami sebe.

JIŘÍ ČERNÝ, 12. února 2007, Lidové noviny

www.nohavica.cz

13. února 2007, 21:35
Posíláte mi stovky krásných mailů a já nestačím na všechny odpovědět. Chtěl bych vám za ně aspoň takto poděkovat. Dodáváte mi sílu.

10. února 2007, 20:57 - ÚDIV
Takže jsem zase nepřítel státu. Po 18 letech, kdy jsem na Koncertě pro Arménii podepsal petici za propuštění Václava Havla, to mám opět na talíři. Náhle, jen co jsem vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem roku, se objeví listina nějakého kapitána státní bezpečnosti, který si mne tehdy v únoru 1989 , po měsíci (!) od onoho podpisu pod petici pozval a vyptával se, co že jsem to podepsal. Všechna jména už znali, tedy i to moje. Co všechno a proč si ten člověk do svého hlášení napsal, nevím. To se fakt musí pan novinář Robert Malecký zeptat jeho. Snad mu řekne i to, proč si přiúčtovaval k svému platu fiktivní útraty za Nohavicu. Myšlenka, že bych si nechal od estebáka platit kafe, je pro mne, přiznávám se, těžkým soustem.
P.S. To, že ČT 1 ve svých Událostech vysílá zprávu o mně a nepožádá mne o vyjádření , považuji za absolutní profesionální selhání. Ještěže jejich prsty nesahají až sem na mé www.nohavica.cz.
P.P.S. A jdu zase do práce. Pokračovat v překládání Dona Giovanniho a prohrabávat se svým archivem, jak jsem Vám slíbil v létě minulého roku. Každé pondělí v Archivu pod lupou další píseň a další zajímavosti, dokumenty, fotografie z mých 80. let.

„Tak jsem zase nepřítel státu“
Nohavica na internetu odmítá, že udal StB petici za propuštění Havla schválně

Populární folkový zpěvák Jaromír Nohavica se vyjádřil k novým zveřejněným skutečnostem týkajících se jeho spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. Své stanovisko však neposkytl médiím, ale zveřejnil je na vlastních webových stránkách, kde také o víkendu popsal schůzku s důstojníkem StB.

Jak LN v sobotu informovaly, Nohavica v roce 1989 podle nově objevených spisů z archivu ministerstva vnitra udal pod krycím jménem Mirek StB petici za propuštění Václava Havla z vězení, kterou sám předtím podepsal. „Takže jsem zase nepřítel státu. Náhle, jen co jsem vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem roku, se objeví listina nějakého kapitána Státní bezpečnosti,“ píše Nohavica na svých stránkách.
Tvrdí, že nevěděl, co si o schůzce řídící důstojník poznamenal. „Po měsíci od onoho podpisu pod petici si mě pozval a vyptával se, co že jsem to podepsal,“ uvádí zpěvák. Ještě minulý týden přitom odmítl celou událost komentovat. „K věcem, o nichž píšete, se nebudu vyjadřovat,“ napsal redaktorovi LN s tím, že se chystá propátrat svůj osobní archiv a pokusit se o vlastní popis událostí 80. let.
S řídícím důstojníkem kpt. Liberdou se sešel Jaromír Nohavica 28. února. Petici za propuštění Havla podepsal o více než měsíc dříve, 26. ledna na koncertu na podporu zemětřesením postižené Arménie. Podle spisu na této schůzce Liberdovi popsal, jak mu hudební publicista Vladimír Hanzel se svou nynější manželkou Jarmilou Polákovou dali petici k podpisu. O dalších aktivitách kolem petice už prý Nohavica nevěděl. Kpt. Liberda ve svých záznamech uvádí, že zpěvák měl za úkol pozorovat situaci na „kulturní frontě“.
Podle nově objevených dokumentů se Nohavica sešel s Liberdou v letech 1987 a 1988 minimálně patnáctkrát. Důstojník za Nohavicu podle záznamů StB platil na místech setkání útratu. „Myšlenka, že bych si nechal od estébáka platit kafe, je pro mne, přiznávám se, těžkým soustem,“ odmítá Nohavica informace nalezené v archivech v Kanicích u Brna.
Ke spolupráci s StB se písničkář nikdy nechtěl příliš vyjadřovat. „Mám čisté svědomí,“ odpovídal na dotazy na toto téma. Veřejně poprvé promluvil v loňském roce, když v květnu Respektu popsal důvody, které ho donutily spolupráci neodmítnout. „Když mi zavolali, abych přišel, měl jsem pocit, že to vybalancuju,“ řekl Nohavica. „Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já,“ dodal.
Ještě donedávna se vědělo o Nohavicově spolupráci velmi málo. Evidence z roku 1989 se nezachovala, z Nohavicova svazku se uchovala jen malá část, ve které byla popsána například jeho schůzka s Karlem Krylem ve Vídni.

baw, 12. února 2007, Lidové noviny