Kavárna Slavie unuděně mžourá očima na své čerstvé návštěvníky. Hustá kouřová mlha neprozradí, jak dneska dopadnu. Mrazení v zádech, sucho v krku a nesmělý úsměv. „Dobrý den, pane Hutko.”
Myslím, že není třeba dlouze představovat. Proti mně sedí, kouří a rozpráví snad už navždycky náš písničkář Jaroslav Hutka. Osobnost, která nejednou jemně zašťourala do svědomí našeho národa a která mu, zvláště v poslední době, skutečně pomohla.
Byl jsi mezi prvními, kteří překročili hraníce a měli možnost sledovat celý čas procitnutí naší společnosti. Doba se rozběhla. Přichází stavění základů na ne zcela čistém místě. Máš nějaké obavy?
Nemám. Já nejsem člověk, kterej žije obavama. Ale vchází se do problému, kterej se dal předpokládat, i když ho vlastně nikdo nepředpokládal. Totiž na rozdíl od osmašedesátého, kdy se už několik let vyvíjela situace, v níž tělo bylo ještě zdravé a jenom hlavy se vyměnily, jsem měl pořád naději, že se to zvrátí. Zdravé hlavy se dostanou na své místo a bude to fungovat zpátky. Ted' nastala opačná situace, protože tělo za dvacet let okupace nebo protektorátu opravdu onemocnělo. A přestože přišly nový hlavy, ještě to nepracuje. Proto na lidi padá zvláštní druh deprese. Ztratili samostatnost myšlení, samostatnost dýchání. A tak se jim zdá, že i když se vyměnily hlavy, jako by se nic nestalo. Žijou pořád v těch samejch předpisech, v tom samým bytě, v tý samý špíně, proto jsou ochablí a otupělí. Přichází trochu nebezpečný období. Teď je třeba, aby tohle „přemostění”, jak říká Václav Havel, od neekonomiky k ekonomice; nebo se dá říct od totalitarismu k demokracii, bylo co nejkratší. Bude to více či méně bolestivé období, půjde o překořenění každého z nás v sobě. Když potrvá dlouho, rozjede se inflace, může přijít politická krize… V podstatě je velmi důležitý vzít rozum do hrsti a opravdu se co nejrychleji snažit vytvořit skutečné demokratické prostředí. Jinak sklouzneme někam, odkud se budem těžko vyškrabávat.
Objeví se tenhle problém ve tvých písničkách?
Nevím, asi jo. Vlastně nemám úplnej plán o čem skládat. Já to jaksi takticky nechávám, ať si to o námět na písničku samo řekne. Pořádně nevím, jaký písničky budu skládat, ale určitě jo.
V jedné z tvých písniček se zpívá: „Dobrý člověk ještě žije, na Moravě víno pije.” Slyšela jsem, že se stěhuješ do Prahy, netoužíš po tom být „dobrým člověkem”?
Aha. Já tu žiju od patnácti let, takže Prahu považuju za svý rodný město. Ale k historii té písně o Moravě. Snad už to teď můžu prozradit. Složil jsem ji někdy v roce 1971 jako píseň posměšnou. Oni mě asi rok nepozvali do Brna, a když konečně přišlo pozvání, jsem se jako malinko urazil. Tak jsem spontánně během večera napsal tuto píseň, abych je trochu popudil. A když jsem ji pak zahrál, s hrůzou i s potěšením jsem zjistil, že při zpívání změnila docela svůj charakter. Prostě se stala písni oslavnou. To se u písní občas stane, že si samy říkají, co chtějí, a člověk se holt musí přizpůsobit.
V Československu mohou opět zpívat dva písničkáři, jejichž koncerty, byť i ve velkých sálech, jsou beznadějně vyprodané. To jsi ty a Karel Kryl; znáte se osobně? Jaký vidíš rozdíl ve vaší tvorbě?
S Krylem se známe už dvacet tři roky. V tvorbě jsme velmi odlišní, protože on vychází z jiný tradice. Kryl náleží k lidem z takzvaný malý český scény. Já jsem začal zpívat pod vlivem beatnické poezie a amerických zpěváků šedesátých tet. Mám pocit, že nás spojuje jenom to, že máme každej v ruce kytaru a zpíváme písničky. Jináč si nejsme moc blízcí.
Určitě jsi spolupracoval s nizozemskými televizními společnostmi. Myslím, že by naše čtenáře zajímalo, jak tam vypadá televizní vysílání.
Československá a nizozemská televize - to je diametrální rozdíl. Nizozemská televize proti československé není státní institucí. Jejich televize pracuje systémem nezávislých vysílání nebo klubů, který jsou nézávislý jeden na druhým a každý vydává svůj televizní program. Podle toho, kolik lidí si zakoupí jejich program, se soudí, že tolik lidí volí tuhle stanici. Počet lidí, co si zakoupí ten kterej program, rozhodne o vysílacím čase jednotlivých klubů. Takže když má některý vysílání třeba jeden milión odběratelů svých televizních novin, tak dostane nejdelší čas. Kluby si dělaj, co chtěj, nezávisle na státu, nezávisle na komkoliv. A divák si určuje, jestli je chce nebo nechce tím, že si dál předplácí jejich programy, nebo ne. Systém jako takovej je výbornej, každý vysílání musí být živý. Ovšem výsledek je ten, že největší vysílání jsou nejhorší. Zřejmě v demokracii to tak je. Většina diváků chce vidět Věci, který nejsou moc hodnotný. Některý vysílání jsou radikální až - řekl bych - neurvalý, jiný jsou nábožensky fanatický, pak jsou tři takový velikánský, který mají víc publika a nejsou moc zajímavý. Je to systém, do kterýho nemůže vstupovat ani příliš stát, ani korupce, takže opravdu záleží na tom, co si národ volí.
A co naše televize?
Ta je teď patrně ve zvláštní situaci. Ona byla jakousi hlásnou troubou jakéhosi režimu, který padnul. Ale televize padnout nemohla, protože ty lidi tam zůstávají: Bude záležet na tom jak to půjde dál. Navíc má ČST příliš mnoho zaměstnanců, tím je neproduktivní. Západní televize mají míň zaměstnanců, kteří sice musej pracovat víc, ale jsou spokojenější.
Co si říkáš když se vidíš na obrazovce?
Já se v televizi zas moc neviděl, neměl jsem vždycky čas na ni koukat. I když poslední dobou jsem něco z toho, co se tady vysílalo, sledoval. Vždycky si říkám; že bych si to představoval trochu jináč, ale zatím nevím jak.
Čas se zastavit nedá. Na Jaroslava Hutku čekají jiní. Odcházím a hlavou se mi honí jeho jedna krásná věta: „Celá moje touha je nalézt a prožít na světě blaho, jenže nechci, aby bylo laciný - a tím pádem musí člověk často jít temnejma tunelama.”
„Jít temnejma tunelama”, to ano. Ale pánbůh dej, aby nás na té cestě provázelo světlo jistoty, že až vyjdeme - bude svět i my krásnější.
Týdeník ČST, červen 1990
DOMINIKA RYBOVÁ
Foto Jan Pohribný
2024