Český protest-song
Možná jste si už také všimli barevných plakátů na pražských nárožích, v průchodech, na ohradách a lešeních. Pod kresbou vousaté hlavy s kudrnatými kadeřemi, nebo pod obrázkem chobotnice, vás zvala velká ozdobná písmena HUTKA & VEIT na pořed písní a balad v některém z menších pražských sálů. Přijali jsme jedno takové pozvání a položili jsme Jaroslavu Hutkovi a Vladimíru Veitovi několik otázek.
Pokud víme, nehrajete spolu dlouho. Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se loni zcela náhodně. Jeli jsme spolu v jednom vagóně "posázavského expresu" a jeden z nás, už ani nevím přesně kdo, pozval toho druhýho na malé posezení. Tedy zcela normální seznámení, jak už to obyčejně bývá. Pak jsme se domluvili, že oba děláme muziku a začali jsme spolu hrát a zpívat.
Vaším mateřským klubem je tuším - Music f klub, kde jste se představili poprvé společně.
Ano, to bylo v minulé sezóně, v pásmu "Horror night". Pak nám vedoucí klubu pan Durdis navrhl, abychom si pro tuto sezónu připravili samostatný celovečerní program. Ten teď pro klub děláme jednou měsíčně.
Na programech máte uvedeny písně a balady, ale zpíváte protestní písně.
Nemyslíme si, že to, co zpíváme, je jenom protest-song. Původně jsme zpívali písně z repertoáru Boba Dylana a Petra Donovana a některé další písně s texty Zdeňka Rytíře. Později k tomu přistoupily naše vlastní písně. Hudbu i texty si píšeme sami. Celkem zpíváme teď asi padesátku skladeb.
O čem a proč vlastně zpíváte?
Zpíváme o dnešku o životě a o světě, o lidských problémech, o obyčejných věcech, o pravdě a o svobodě, o lidech a taky o lásce. Protestujeme proti tomu, co lidi trápí, proti nesmyslnostem života, proti válce, bezpráví… Prostě zpíváme, co sami cítíme, vidíme, slyšíme a co si myslíme. Domníváme se, že si totéž myslí a stejně cítí i lidé, kteří nás poslouchají. Zpíváme jen česky. Myslíme si, že tenhle hudební žánr můžeme dělat jen ve své mateřštině, protože když lidi textu nerozumějí, nemohou si o něm nic myslet, ani s autory nebo interprety cítit. A proč právě zpíváme? Chceme své myšlenky a pocity nějak vyjádřit, rozděllit se o ně s lidmi. A tahle forma - zpěv - je nám nejbližší.
Poslední otázka je trochu zbytečná, když jste teprve začali: Kde a co budete zpívat v tomto roce a co zamýšlíte do budoucna?
V nejbližší době budeme opět spolupracovat s Music f clubem. Od února tam budeme pravděpodobně vystupovat každou sobotu. Na to připravujeme pásmo písní a balad podle Andersenových pohádek. Chceme hrát a zpívat dokud to nás a lidi bude bavit a dokud budeme mít svými písničkami lidem co říci.
Dvě a půl hodiny ovládají svými kytarami a svými hlasy na barevně ozářeném jevišti nabitý sál. S vtipem a nenuceností dokáží spojovat své písničky mluveným slovem. Jejich posluchači jsou mladí lidé kolem dvaceti let. Jejich písničky nejsou vůbec jenom zábavou. Jejich hudba je dobrá, ale texty daleko lepší. Mohou se zpívat i recitovat, je třeba se nad nimi zamýšlet.
Vystupování obou zpěváků, zpěv i texty jsou velmi osobité a zvláštní, ale výstižné a aktuální. O jejich písních je strašně těžké hovořit nebo psát, aniž je znáte, natož je hodnotit. Konečně posuďte sami:
ŘEČ ZVONŮ
hudba i text: Vladimír Veit
Zvony zněj oblohou, celej svět už duní
Zvony svou řeč zněj o tom, jak má smysl žít
Pár zvoníků šílených
Všem na zemi jen ruší klid
Už dávno měli umřít
Staří lidi pláčou za noci v parcích
Malý děti brečí v rachotu bomb po máminým nebezpečí
Letadla s bombami střeží mír
Státy se předstihujou ve zbrojení
V automatech jedí lidi zbytky
Jiní zas počítaj na kybernetech lásku a cit
Děrným štítkem dokazujou, jak je nereálný snít
Už vynalezli sérum jak co povzbudit
Už ho chtěj bodat těm co se narodí
A jiní se zas vrací do jeskyň
Zvony svou řečí zněj o pláni zalitý sluncem
Ale o mrtvý, s hrobníkem větrem, kterej pohřbívá pískem
I tu dětskou hračku, co tu leží pohozená a vopálená
Je slyšet smích
Je slyšet smích
Je slyšet smích
Mladá Fronta 19. 1. 1968
hovořil: Karel Schwarz
|