Své desky si vydává sám. Sám je „vypaluje” (proto se jeho edice jmenuje Samopal) a sám ručně kreslí obaly. Na jeho koncertech publikum zpívá. Polovina koncertu jsou písničky staré přes dvěstě let. Diváci znají perfektně texty všech jeho písniček a fungují jako sbor, který nejenže nedostává honorář, ale dokonce za možnost zpívat sám platí! Není divu, že se po dvouletém půstu na pódium vrátil. V naší nové rubrice hovoří se zpěvákem, textařem, skladatelem, spisovatelem a samovýrobcem Jaroslavem Hutkou jeho přítel (a kolega-textař) Vladimír Poštulka.
Jsi samotář?
Jsem. Jsem noční člověk. V noci a o samotě mám pocit, že jsem blíž životu, ale ta samota nesmí trvat moc dlouho. To v ní člověk zabloudí a ztratí nakonec proporce čehokoliv. Myslel jsem si před pár lety, že už budu žít jen v klidu někde na samotě, na venkově, stranou všeho ruchu, a budu se věnovat pouze literatuře, případně vydávání svých desek. Po tom hlučném návratu z emigrace a následném českém politickém zcestí jsem se na samotu těšil, ale nejde to. Člověk potřebuje lidi potkávat, aby nezapomněl kým vlastně je.
Proč ses vrátil ke koncertům. Kvůli nedostatku peněz?
Ne. Nedostatku peněz se tak nebojím, žil jsem v něm přes čtyřicet let. Je to někdy nesmírně únavné, ale je v tom také kus čistoty a možná i nadhledu. Ale prostě jsem zjistil, že neumím žít na vesnici. Chybělo mi město, ona milá anonymita, která umožňuje potkávat jen ty lidi, které potkávat chci. A pak jsem taky zjistil, že přílišná pracovní volnost, práce bez termínů, přináší deprese. První měsíce jsem si lebedil, jak je krásné nemuset se harcovat po koncertech. Ale pak mi začalo chybět publikum. Může to znít možná kýčově, ale to nejkrásnější pro člověka jsou zase jen lidé. A v tom je písničkaření skvělé, že se mohu s lidmi fyzicky setkat a to dokonce s těmi, kteří jsou mi bližší. Ono ukončení veřejného vystupování byl příjemný omyl. Asi jako půst. Potom víc chutná.
Je nějaké místo na světě, kde bys chtěl žít?
Tak samozřejmě tady v Praze na Vinohradech. Ale to asi nemáš na mysli. V jižní Francii jsou taková místa, kam se už vracím šestnáct let, ale ještě víc je jich v jižním Španělsku, ale tam už jsem dlouho nebyl, pro naše malé děti je to pořád ještě daleko a kouzlo tamní krajiny a tamního nočního života je ještě neosloví. Žil jsem dlouho v Holandsku, to je dobré místo na bydlení pro zážitek fungujícího státu a občanské společnosti, ale je tam trochu chladno. Tím nemyslím jenom počasí. Vzpomínám si na jednu holandskou písničku, která to vystihla dost přesně. Jmenovala se Údolí cihel. Teda ti Holanďani ji zpívali anglicky.
Kterých kolegů z branže si nejvíc vážíš?
Kdybych si mohl troufnout považovat jej za kolegu, tak by to na prvním místě byl Bob Dylan. Z Čechů si vážím nejvíc Vlasty Třešňáka a Vladimíra Merty.
Přátelství s Mertou neskončilo tím soudním procesem?
Merta mě v roce 1991 mylně žaloval za vydání desky s Havlovou Audiencí. Ale já jsem to nebral tak moc osobně, Merta nežije tak úplně na této zemi. Kdo zná Vláďu, ten chápe, proč se na něj nelze hněvat. Taky ten soud prohrál.
V roce 1997 tě žaloval bývalý ministr Dyba. Pro urážku. To jsi také nebral osobně?
To jsem osobně bral. Merta je soukromník a nanejvýš zkazí život sám sobě. Dyba byl mým státem placený hospodář na obecním. Nazval jsem ho gaunerem a vysvětlil proč. Spor se táhne už přes tři roky. První rozsudek plzeňského soudce Svobody byl šalamounsky nerozhodný. Pouze jsem nepochopil, proč se v jeho rozsudku dvakrát objevilo slovo Lenin. Jeden z nás možná úplně nepochopil, v které době teď žijeme. Pražský odvolací soud nakonec uznal, že mám právo vyjádřit svůj názor vůči politikovi a celé soudní projednávání zrušil. Dyba se dovolal k brněnskému soudu a ten po roce zatím k rozhodnutí nedošel. Ale omlouvat se mu nebudu. Je to zásadní spor o demokracii. Vztah občana a politika. Nabídl jsem tehdy na začátku Dybovi omluvu, když mě přesvědčí, že s majetkem jemu svěřeným zacházel zákonně. Nějak jsem mu za to vysvětlení ale nestál.
Jaký je rozdíl mezi demokracií v Holandsku a u nás?
Holanďani ji mají samozřejmě lépe zažitou, trvá tam už mnoho generací a čas od času o ni i urputně bojovali. Možná ten boj je zásadní rozdíl, boj který stále trvá. Politika tam většinou funguje tak, jak by si člověk představoval, že má. Když na některého politika něco praskne, tak on sám okamžitě odstoupí. Jinak by pochodoval ještě s ostudou. Celkově jsou také Holanďani tolerantnější, než my, ale to bude souviset s jejich protestantskou tradicí. Prostituci legalizovali jako živnost, aby zlikvidovali pasáky a s nimi spojenou kriminalitu a ochránili ženu před zotročením. To se zdařilo. Legalizace drog měla podobný záměr, ale už vědí, že to nevyšlo. Ale často se i tam samozřejmě ta tolerance spíš jen deklaruje. Problém je v lidech, nakonec jako vždy a všude. Znal jsem v Holandsku několik homosexuálů, kterým se zdálo české prostředí k nim tolerantnější, a to se týkalo dokonce doby bolševismu. Problémy tam jsou, i s rasismem, ale důležité je, že to stát nenechává lhostejným. Čím liberálnější společnost, tím jasnější musí být mantinely. Svoboda je jen pod zákonem, jak říkají Angličani. V tom jsou čeští liberální politici ještě popletenými dětmi, kteří nevědí, co činí. A liberalismus je právě to, že člověk ví velmi dobře, co činí. Jinak nastává chaos a nespravedlnost. A demokracie zakopává. Pak i takzvané svobodné volby se stávají jakýmsi nákladným rituálem, kteří si organizují ti mocnější sami pro sebe, jen aby těm ostatním zavřeli hubu.
Je něco cenného na české povaze?
Ano. To nejcennější je ale zároveň i to nejhorší: nedostatek loyality. Na jedné straně jsme nedůvěřiví, ale jsme i málo důvěryhodní. Máme humor a nadhled. Ale to jsou schopnosti nejen úžasné, ale i hrozné. Protože pro samý humor a nadhled nejsme schopni dělat něco naplno. Něco vzít vážně, oddat se něčemu. Nikdo nás neovládne, ale sami si vládnout nedokážeme.
Vadí ti něco na svobodě tisku?
Vadí mi, když tisk si neuvědomuje podstatu svobody. Svoboda bez etiky neexistuje. Svoboda není pouhá volnost, je to vědomá volnost. Něco jako kombinace bezohledné odvahy se stoprocentní cudností. Ke svobodě se dá totiž jen směřovat, ale nikdy se jí nedá dosáhnout a slabší povahy tedy snadno ztrácejí nervy. Svoboda není nic přírodního, týká se jen člověka a souvisí se zákony, zvyky, morálkou, prostě se vším, z čeho se lidská společnost skládá. Hlavně souvisí s myšlením, a to je zatím dáno jen nám lidem. Svobodně nemůže jednat, kdo svobodně nemyslí, nebo vůbec nemyslí.
Kdy je muž v ideálním věku?
Jak který. Někdo je chlap celý život, někdo nikdy, někdo žije naplno jen od osmnácti do dvaadvaceti, někdo se probudí až v šedesáti. Mně je 53 a necítím se starý, i když v mnoha ohledech už to ideální věk také není. Mám najednou problém s pravou rukou, nebudu už asi hrát na kytaru líp, než hraju teď a teď hraju podstatně hůř, než před třiceti lety. A nenaučím už se hrát na jiné nástroje, na které bych rád hrál. Nejaktivnější jsem byl mezi dvacítkou a třicítkou, v době toho nejblbějšího bolševismu, ale v tom obecném tupectví jsem spoustu věcí nestačil vnímat. Život opravdu reflektuju až teď. A pak ideální věk vůči čemu - holkám, zaměstnání, kulatosti svalů? Ideální pro chlapa je nepodléhat pověrám a módě. Když bylo dědovi devadesát, měl jsem pocit, že dosáhl ideálního věku a ve svých dvacíti jsem mu záviděl.
Které povolání bys nedoporučil svým dětem?
Úřednické v Česku a vlastně jakékoliv, kde podmínkou by bylo umět manipulovat s lidmi.
Umělec to nedělá?
Ne. Dokonce nesmí. Když se o to pokouší, je to šmíra. Mně dokonce vadí i to, když někdo vyžaduje závislost na pejskovi, když má to zvíře jen proto, aby s ním mohl manipulovat. Někdy je to ovšem opačně a pes manipuluje se svým pánem, ale to proto, že pán chce být manipulován, ale nějak „bezpečně”. Umění je služba, i když poněkud nesmlouvavá, možná se dá říct svobodná. Služba tomu lepšímu v nás. Tedy služba krajně nebezpečná.
Jaké byly tvé milostné začátky?
Spíš komické. Nebo ještě přesněji - trapné. Styděl jsem se navázat kontakt s dívkami. Vážil jsem si jich, byly to modly. Teprve mnohem později jsem zjistil, jak krásně jsem si mohl užívat a ještě by mě za to byly vděčné a měly mě za to rády. Ale je to tak dobře. Měl jsem o lásce velice uctivé představy. Ostatně první písnička, kterou jsem celou složil sám, se jmenovala Velezpěv na lásku. Už ji nehraju. Od té doby jsem se milostným písním spíše vyhýbal. Láska v písničkách se stala podlým a neférovým obchodem. Dodnes zpívám fakticky pouze jednu: jmenuje se Tak má milá…
Které mužské vlastnosti postrádáš u žen? A které ženské u mužů?
Já nevím. Mužské a ženské vlastnosti jsou nám většinou dávány stavem a vývojem naší lidské civilizace. Jaké dává možnosti a nutnosti. Stále žijeme a jsme vychováváni v předsudcích a co je do nás vmasírováno výchovou v dětství, toho se téměř nejsme schopni zbavit. Zdá se, že ženskejm chybí odvaha a mužskejm stud. Ženskejm abstraktní myšlení, mužskejm citovost. Možná jen všem nám chybí větší prostor k rozvinutí - žít v prostředí bez předsudků.
Jsi potřetí ženat. Zkušenosti ti tedy zřejmě už nechybí. Považuješ manželství za nezbytnost?
Jakmile se narodí děti, je to stále nezbytnost. Děti musí být chráněny, takže do toho musí vstoupit stát, který rodiče sváže nějakou závaznou smlouvou. Bez dětí je asi jediným důvodem k manželství majetek, ale teď to nemyslím ve zlém. Samozřejmě by tohle všechno mohlo a mělo jít bez asistence státu, tedy bez razítka, stejně jako by mělo být normální nezamykat dveře od domu. A možná u většiny lidí by to tak fungovalo. Možná to všechno je i pro většinu lidí trapná formalita, stejně jako zámek na dveřích. Ale agresivní a bezohledná liská menšina si to všude vynutila, ta si vynutila zámky, zákony, policii a nakonec i manželskou smlouvu, jistoty, kvůli kterým si zařizujem a platíme stát. Je to trapné, ale je to tak.
Jsi bohatý? Kde jsou hranice mezi bohatstvím a chudobou? Máš rád luxus?
Nejsem bohatý, ale nejsem dnes ani chudý. Nežiju už pouhým zajišťování nezbytností, mohu utrácet i za věci, které pouze těší. Poživačný nějak jsem, ale luxus rád nemám, ale možná jen kvůli tomu, co to slovo znamená. Luxus je to, čím se lidi pouze chlubí. Počítač není luxus, když ho člověk potřebuje, stejně jako auto a co já vím. Ale když si to všechno pořizuju jen, abych se tím vytahovat, pak je to luxus. Divné otroctví.
Dáváš žebrákům almužny?
Ano. Ale na charitu přispívám jen tehdy, když přesně vím, kdo ty peníze dostane.
Ke které knize se vracíš?
Pán prstenů.
Proč tvoje publikum tak rádo poslouchá písničky, staré přes dvěstě let?
Byli jsme okradeni o kořeny. Obrozenci nás o ně připravili. V podvědomí stále toužíme po nějaké kolektivní identitě, která souvisí s historií území a jazyka, chceme i kolektivním vědomím někam patřit.
Plánuješ si budoucnost?
Málo. Samozřejmě, že nezapomínám na to, že i příští rok musíme z něčeho žít a z něčeho platit složenky a že děti musí být co nejlépe vybaveny na chvíli, kdy vypadnou z hnízda, ale budoucnost? Snad se jen pokusit žít co nejdéle, než dojde na to, na co odmítáme myslet. To bude změna, vůči které se blbě plánuje…
Story 44/2000