Večer před 17. listopadem hrál a zpíval v brněnském klubu Leitnerova Jaroslav Hutka, jeden z těch, se kterými si lidé spojovali a možná ještě spojují revoluční události z roku 1989. Nešlo o žádný patetický vzpomínkový večer, i když Hutka přiznal, že si rezervoval další večer pro případné hraní na setkání při příležitosti nového státního svátku. Žádné koncerty či shromáždění se ovšem neuskutečnily, a tak mu další večer zůstal volný.
Snad smutné pozastavení nad nezájmem o nedávnou historii našeho národa určitě přebil vyprodaný sál. Hutka se vyparádil a vzal si slavnostní triko, které dostal od své dcery, s vymalovanou celou Hutkovic rodinou. Kdo ví, jestli jen plný sál a sváteční oděv rozzářila malá jiskřivá očka za neodmyslitelnými lenonkami, a to způsobilo, že směs tónů a slov, které začaly naplňovat sál, rozbíjely zamrzlost obecenstva, které ještě před chvilkou chodilo zadumaně ulicemi. Hned v první písni Svatý David zkusil Hutka zmlknout v refrénu a lidi se napodruhé chytli. Oči se rozzářily a úsměvy se roztáhly.
Může se zdát absurdní, že přívětivost vzniklé atmosféry měly na svědomí moravské balady, ve kterých se řežou hrdla novorozeňatům nebo holubi klovou hrdla oběšenců. Čistota příběhů generacemi přefiltrovaná a přikrášlená zřejmě odbourává to prvotní hrozné a nechává krásu balad nahou tak, že ji lidé dokáží přijmout. Hutka hudebně i textově upravil moravské posvátné balady sesbírané Františkem Sušilem a společně s Radimem Hladíkem je v roce 1991 vydal pod názvem Pánbu na poli. Celá první část koncertu tedy patřila existencionálním písním jako Svatý Juří nebo Smrt. Ta měla být impulsem pro Eugena Ionesca k hrátkám s absurditou, která pak prostoupila jeho dramata.
Ve druhé části dvouapůlhodinového koncertu Hutka rozehrál písničky, které vznikly ještě před emigrací anebo v ní. Ta dlouhá doba, která utekla od zrodu písniček jako Pravděpodobné vzdálenosti, Litvínov nebo Morava, ovšem neubrala nic na jejich hladící lyričnosti ani neskrývané kousavosti, která se občas vloudila i do jeho řečí mezi písničkami. Většinu písní, které se objevily na prvních koncertech až po ty současné, se Hutka rozhodl vydat na kompaktech shrnujících jednotlivé úseky jeho dosavadního hraní. Zatím devět z šestnácti plánovaných nahrávek vyšlo v rámci jeho vlastního vydavatelství FOSIL a také vlastní edice SAMOPAL. Má název odvozený z faktu, že Hutka si své kompakty vypaluje sám. Ke každému číslovanému a podepsanému exempláři z vydavatelství FOSIL přidává drobnou prahorní zkamenělinu, malinkého šnečka nasbíraného na francouzském pobřeží.
Zkamenělá ovšem v žádném případě nebyla nálada, jež pohltila snad všechny ty, kteří si spolu s Hutkou zazpívali by» jen jedinou písničku. Snad ani zpívat nemuseli. I uchu na druhém konci mobilu jednoho z posluchačů stačilo pár tónů z Halelujá tramvaje. Věřím, že Hutkovi nešlo a nejde jen o hraní do publika, ale především o hraní a zpívání s lidmi a pro lidi. Jeho vystoupení občas vypadá, jako by lidi jenom doprovázel při jejich zpěvu. Co by zpívali, kdyby je nedoprovázel .?
Dále o Jaroslavu Hutkovi na adrese www.hutka.cz
Aleš Mergental - 10. 12. 2000
2024