Myslím, že je čas začít psát
PRAHA/OSTRAVA. Jaroslav Hutka si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek vzruchu ve svém životě. Byl a je legendou české folkové scény, zažil slávu, pronásledování, lásky, boj za spravedlivější svět, hledání vnitřní pravdy, útěky a návraty. Až jednou vydá své paměti, budou se zřejmě číst jako dobrodružný román. Dnes je Jaroslav Hutka zralým mužem a vystupuje na pódiích ve dvojici se svým dlouholetým přítelem, otcem české rockové kytary Radimem Hladíkem.
Není vám tak trochu smutno po sedmdesátých letech? Doba to pro vás byla jistě v mnohém zlá, ale pro mladého muže v tom mohlo být svým způsobem i kus dobrodružství, skrývat se před policií a podobně...
Abych pravdu řekl, je možné, že to někteří viděli takto, ale já rozhodně ne. Mně se po té době nestýská. Dobrodružství, říkáte, snad se to tak i dá nazvat, ale pokud vám nejde jen o to skrývat se a prchat, brzy vás to přestane bavit. Byl jsem spíš otrávený z nesmyslnosti zákazů a příkazů a jediné, co jsem chtěl, bylo mít klid na práci, svobodně si psát své písničky a stýkat se s kým chci.
To už bezesporu můžete, ale nemáte pocit, že ani dnes není všechno v pořádku?
To máte pravdu a je mi z toho trochu smutno. Tehdy jsem si mohl říkat - co zmůžeme, je to diktát Kremlu. Ale dnes, když vidíte, co vyvádějí demokraticky zvolení zástupci, nemůžeme se vymlouvat, že to jinak nešlo - dali jsme jim své hlasy. Ale jednoduché řešení nevidím. Asi budeme muset všichni zmoudřet. Já na své zklamání ze současného vývoje reaguju po svém - dlouho jsem nepsal nové písničky, tak teď začnu. Ne nějaké ryze politické, chci jít trošku víc do hloubky, ale ten můj smutek i, řekněme, ironické postřehy tam snad dostanu.
Děkujeme a připomínáme, že Jaroslav Hutka a Radim Hladík přijedou do Ostravy na pozvání agentury Agart a vystoupí v sále Janáčkovy konzervatoře dnes od devatenácti hodin.
Svoboda, 1999-09-30, MARCELA HEŘÍKOVÁ