Křest 2. dílu Sebraných spisůJan Šulc
Vážení přátelé,
sešli jsme se zde dnes, abychom na světě přivítali knižní vydání souboru básnického díla Jaroslava Hutky. A nejen to: vítáme na světě v této knize i první svazek jeho Spisů. Přiznám se, že pro mne osobně je to chvíle velice vzácná. Jaroslav Hutka patří k těm nemnoha osobnostem české kultury, jimž nejen já, ale většina mých vrstevníků, kterou znám, vděčí za tolik, že to lze jen ztěží vyjádřit a poděkovat za to. Jeho písně jsme postupně poznávali na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době, kdy již nemohl žít ve své vlasti. Znali jsme jeho hlas a jeho písňové texty jen z magnetofonových pásků s nahrávkami tak nekvalitními, že je to pro ty, kdož ty doby nepamatují, dnes již jen těžko představitelné. A přesto tyto nahrávky měly cenu, o které se většině dnešní populární hudby může jen zdát: učily nás přemýšlet o světě, cítit a vnímat, byly nenahraditelnou výzbrojí, s níž jsme se pokoušeli jít dát svým životem, aniž bychom znali jejich autora, člověka, jehož jediný koncert jsme nikdy neviděli, a aniž bychom si ani v té nejbujnější fantazii dokázali představit, že by se mohl někdy vrátit mezi nás a žít a zpívat opět v Čechách. A ještě v jedné věci byl přínos Jaroslava Hutky naší generaci zásadní: byl to on, kdo vrátil desetitisícům mladých lidí českou a zejména moravskou národní píseň v její existenciální hloubce, dal pocítit a promyslet nefalšovaně a opravdově lidské zrození, zradu, vinu, trest a smrt, ale i poznat humor v této nevyčarpatelné studnici uložený.
Znali jsme ovšem Jaroslava Hutku-zpěváka a textaře, občas k nám pronikl nějaký jeho fejeton, k několika málo šťastným z nás se dostala i jeho próza - a to bylo všechno. O tom, že je Jaroslav Hutka básníkem, jsme netušili. A nebyli jsme sami - básně, které Jaroslav Hutka psal již od roku 1965, neznal kromě něj v té době prakticky nikdo. Byly skrytou, punkevní řekou, která v Hutkově myšlení tekla po léta souběžně s psaním jeho písňových textů, aniž by vystoupila na povrch. Když v devadesátých letech vyšel soubor jeho poezie z let exilu s názvem Koryta krve, vyvolal zvláštní reakci: čtenáři knížku prakticky hned zcela vykoupili, zatímco kritici byli povětšině roztrpčeni: hledali Hutku, kterého znali z jeho písňových textů, člověka životní moudrosti, síly a nadhledu - a v jeho verších našli zranitelného, pochybujícího i chybujícího člověka z masa a kostí, nikoli mramorový pomník klasika, který si z jejich autora v duchu po léta budovali. V něčem se nemýlili: Hutkovy básně ve vší své drásavosti, naléhavosti a otevřenosti, která se nebojí vyslovit i vlastní selhání či životní trapnost, nejsou příjemnou a uspávající četbou před spaním. Jdou do hloubky a řazají do masa, až to člověka bolí. Vždyť kdo u nás v poezii popsal s takovou razancí a tvrdostí rozpad dlouholetého vztahu dvou lidí tak jako Hutka ve své exilové Lavičce bláznů? Těžko se taková poezie čte s lehkostí, protože je bolestná a zraňující.
Máme-li dnes vůbec poprvé možnost číst Hutkovu poezii v jejím mohutném celku, tedy od básní vzniklých v letech 1965-66 až po Cestu k prameni z let devadesátých, zřetelně vidíme, že se člení do čtyř částí. Období první lze vymezit léty 1956 až 1974. V této době je poezie pro Hutku nekonečně volným prostorem, do nějž vstupuje jako píšící barbar: k čertu posílá veškeré konvence, básnickou tradici i přítomnost, píše jen pro sebe a za sebe, s opravdovostí, otevřeností a upřímností u nás nevídanou. Nechce vytvářet esteticky krásné artefakty, ale chce se vypsat ze svých pocitů osobních i generačních, píše občanskou poezii pamfletickou i meditativní texty s filosofickým rozměrem, básně-dopisy blízkým i básnické náčrty k písňovým textům, a zejména texty osobního hledání, váhání, rozhodování, nacházení i chybování. Jeho poezie je čirým privatissimem i generační zpovědí, úvahou i popisem. Je třeba říci, že impuls k podobnému zacházení s básní, s veršem, s poezií vůbec otevřela jemu i autorům svou tvorbou jemu výrazově blízkým (zejména jeho první ženě Zorce Růžové a básníku Milanu Kochovi, vnímanému v kontextu českého undergroundu) zcela jednoznačně poezie amerických beatniků v překladech Jana Zábrany. Bylo by ale chybou hovořit o nápodobě či následování vzoru, o to v tomto případě vůbec nešlo. Zde šlo o otevření stavidel možností pro básnickou řeč, pro to, jak volně je vůbec možno psát, o zjištění, že pro poezii v danou chvíli neexistují žádná výrazová a námětová omezení daná dobovým kontextem.
V roce 1974 se Hutka rozhodl k něčemu novému: z osobních a tvůrčích důvodů se nikoli již vedle písňového textu, ale vědomě místo něj pokusil vytvořit skutečně propracovanou básnickou knihu, psanou cíleně jinak, než jak byla psána jeho předchozí poezie: básně v celku nazvaném Klíč pluhu jsou pečlivě komponované, slovně ozvláštněné, mají veškeré atributy vážného, soustředěného díla. Doporučuji Vám četbu Hutkovy poezie začít právě v tomto oddílu - myslím, že nejvíce splňuje očekávání, která čtenáři vůči poezii mají, jde o verše, z nichž mnohé - jak jsem přesvědčen, patří k tomu nejlepšímu, co Hutka ve svých básních napsal.
O třetí části svazku Hutkovy poezie jsem již hovořil - jeho básnická tvorba exilová navazuje svou otevřeností na verše básníkovy mladosti, je ale psána již autorem vyzrálým, zkušeným, s neomylným citem pro slovo, melodii i rytmus básně.
Čtvrtou část knihy tvoří verše psané již znovu v Čechách, v letech devadesátých. Jmenují se Hořký déšť a je to poezie velmi drásavá. Doporučuji Vám srovnat tyto básně s pozdními texty Karla Kryla či Vladimíra Merty - jde ve všech případech o vyslovení téměř identického životního pocitu z let devadesátých. Myslím si, že bychom se měli pokusit číst tyto verše velmi pozorně a přemýšlet: dostaneme se tak až k úvahám o naší dnešní společné situaci, aniž bychom museli se vším v jednotlivostech souhlasit - o to přece ani nejde. Hutka je zde ve své poezii stejný, jaký byl v době, kdy ji psát začal - otevřený, drásavý, bolestný, hledající i chybující, ale hlavně upřímný - tedy přesně takový, jakého si jej nepřejí mít kritici, kteří si svou představu o něm vytvořili jen z jeho písňových textů.
Knihu uzavírá skladba Cesta k prameni, která svým přírodním rámcem již předznamenává to, čím žije Jaroslav Hutka ve svém psaní v poslední době: jeho písňové akvarely, texty krajinomalebné.
Závěrem mi dovolte, abych poděkoval dvěma lidem, kteří se zásadním způsobem zasloužili o to, abychom se tu dnes u příležitosti vydání této knihy mohli sejít. Je to Milena Vojtková, ta nejpečlivější redaktorka, kterou znám, která strávila desítky hodin s Hutkovými básněmi při kontrole jejich přepisu, jazykovém redigování, posuzování jejich variant a navrhování řazení. Jí patří velký dík za textologickou přípravu knihy. Lubomír Houdek, ředitel nakladatelství Galén, pak svým nadšením, nasazením i ředitelským umem umožnil tuto objemnou knihu vydat ve svém nakladatelství Galén, a nejen to: umožnil i další práci na přípravě Spisů Jaroslava Hutky, z nichž jako příští svazek vyjdou po Novém roce Fejetony.
Dovolte mi též poděkovat dvěma mužům, kteří přijali pozvání na dnešní večer: je to vynikající recitátor poezie Mirek Kovářík, s nímž Jaroslav Hutka již na počátku sedmdesátých let vystupoval s Tyjátrem písničkářů v pražském divadle Ateliér, a básník a literární kritik Jan Štolba, velký znalec současné české poezie, který zde dnes ovšem vystoupí v jiné roli - se svým triem jako jazzový muzikant, který svou hudbou naše dnešní setkání doprovodí.
2024