S Jaroslavem Hutkou jsem se potkal nedávno po jeho návratu z Indie. Charismatický písničkář se zajímavým životním příběhem mě překvapil svou otevřeností a pevnými názory. Ve svých písních i próze se nebojí kritizovat současné světové velmoci i politické dění v České republice.
Indie je extrémní země. Dělíme se na ty, kterým se strašně líbí, a na ty, kteří ji naprosto nesnáší. Je to jiný styl života, je to opravdu úkrok někam jinam. Co ti návštěva Indie dala?
Nad tímhle jsem vlastně ještě nepřemýšlel. Samozřejmě, že Indie je jiný prostor a v něčem je zvláštně destruktivní a zkázonosná. Je tam taková otevřenost do nových pohledů, které jsou pro nás jiné, nezvyklé. Určitě jsem tam přemýšlel jinak a napadaly mě jiné věci než tady. Je to mocná zkušenost, ale není to pro mě věc, která by mi podstatně změnila život. To může být i tím, že jsem tam nejel cíleně něco hledat, ale jel jsem tam hlavně proto, že jsem chtěl prostě někde dopsat knížku.
Jsi úžasný samorost se svéráznými a pevnými názory. Vždycky říkáš i zpíváš, co si myslíš. Je pro tebe svoboda projevu zásadní? V životě i v tvorbě?
Ano, svoboda je pro mě zásadní. Já si myslím, že to je právě to evropské. To je to, co přešlo z antiky až do dneška, a proto má Evropa nějakou hodnotu a smysl. Jde o svobodu jednotlivce, který je schopen se svobodně vyjádřit. A také jde o to, že si toho zároveň umíme vážit. Asi ne sto procent, ale dost podstatná část Evropanů, má schopnost tu svobodu ocenit, prožít, a chtít.
Když mluvíme o svobodě, jak ti bylo, když ses pár dní po revoluci vrátil do Československa? Přijel jsi a hned jsi zpíval píseň Náměšť na demonstraci na Letné. Byl to asi silný emotivní okamžik.
To byl silný okamžik, ale zároveň studený, protože jsem nějak nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Nic jsem neplánoval. To, že jsem přiletěl zrovna, když byla ta nejdůležitější demonstrace na Letné, byla náhoda. Prostě jsem si v Kolíně nad Rýnem koupil tu nejbližší letenku. A najednou to všechno do sebe zaklaplo jako takový stroj. Byl jsem na pravém místě, v pravý čas, s tou pravou písní. Náměšť jsem složil v roce 1973, pro festival, který nakonec zakázali. Tak ta písnička čekala na svůj festival, který prostě najednou nastal na Letné. Bylo to mocné, velké a vlastně ideální. Tak pohádkové, že jsem to celé sledoval se zvláštním odstupem, protože to bylo až trochu moc velké. Do nějaké vřelé emoce to asi zařadit nejde, je to příliš přesahující. Byl to takový ten monument, před kterým si člověk klekne. Začal jsem zpívat a lidé mě slyšeli a začali mi odpovídat. Říkám si: oni tu píseň znají, ale odkud? Já jsem přijel z emigrace asi po 11 letech a netušil jsem, že lidé moji píseň znají. A mnoho lidí zase asi nevědělo, že ta píseň je moje. Ta písnička si šla sama svým obsahem, svým osudem. A tak to má být, písnička má jít bez autora.
Když mluvíme o demonstraci na Letné, kde byl možná milion lidí, zajímá mě, jaký byl největší počet návštěvníků tvého koncertu - lidí, kteří přišli na Jaroslava Hutku?
Myslíš jenom na mě? Tak to bylo v devadesátém roce, kdy jsem dvakrát vyprodal Lucernu. Pro mě byl ale největší úspěch koncert v Táboře na zimním stadionu. První dva měsíce po revoluci byly samé velké koncerty a mě pozvali do Tábora. Na stadionu měl být druhý den hokej a nestihli by po koncertu sklidit pódium, takže doprostřed ledové plochy dali pár takových bedýnek, na které jsem si sedl, a na to koberec, abych sebou neprásknul, až na to vstoupím. Zvukař byl místo branky a kolem dokola byly ty průhledné stěny, které docela kazí zvuk. Takže lidé slyšeli blbě a ještě se tam horem několikrát nesla ozvěna. Musel jsem hrát strašně pomalu, aby se zvuk nemlátil s ozvěnou. A lidi to vydrželi až do konce, i když to bylo strašný. To považuji do dneška za svůj největší úspěch.
Hodně zpěváků, mimo jiné třeba Michal Prokop a Michael Kocáb, ochutnala politiku. Mohlo se stát, že by Jaroslav Hutka skončil v politice?
Z počátku jsem o to vůbec nestál, ale chtěl jsem je podporovat, takže jsem se tím pádem dostal na všelijaké demonstrace a hrál jsem tam. Za tyto věci jsem se pak hluboce styděl. Říkal jsem si: co já lezu do toho partajního světa? Ale zpočátku člověk netušil, jak to skončí. Naposledy jsem to s politikou myslel trochu vážně, když se probrali Zelení. To byly předminulé volby a já jsem dokonce kandidoval do parlamentu. Bursík byl nakonec lepší o 340 hlasů, ale celý den to vypadalo, že já se do parlamentu dostanu a Bursík ne. A to jsem byl otrávený. Vlastně bych tím vyhodil šéfa z parlamentu a to by nebyla dobrá pomoc. V té době jsem pracoval v televizi, uváděl jsem příběhy železné opony. Když byly volby, dostali v televizi strach z toho, že půjdu do parlamentu a na ten pořad se jim vykašlu. Tak mi přidali tisícovku za každý díl.
Jsi pevný, zásadový člověk. Lituješ dnes, že jsi to v politice přeci jenom nezkusil?
Ne, ne, ne. Zpočátku, po převratu, jsem měl mylný pocit, že by bylo možné něco udělat. Dnes si ale myslím, že lidé jako já tam vůbec nepatří.
Když ses vrátil do sametové revoluce a viděl jsi, kolik lidí zná tvoje texty a písničky, nemrzelo tě, že jsi emigroval? Nepřemýšlíš o tom, čeho jsi mohl v Čechách dosáhnout?
Já jsem byl rozmrzelý, považoval jsem emigraci za naprostou chybu a životní omyl. Tak jsem to cítil první dva tři roky, když jsem zjistil, že prostě na emigraci nejsem připravený. Neuměl jsem žádný jazyk a vlastně jsem pořádně nevěděl, kam jdu. Pak jsem se sice nějak naučil holandsky a zpíval jsem holandsky, ale bylo to pro kočku. První tři, možná i čtyři roky jsem litoval, že jsem emigroval.
Pak už jsem to vzal a s celou situací jsem se nějak vyrovnal. Já myslím, že bych tu nějaký flastr stejně schytal, že by mě asi zavřeli, a jak bych nesl to vězení, to vážně nevím.
Takže jsi šel ven hlavně kvůli tomu, aby nebyla basa?
Ano, to byl ten hlavní důvod. Proto mě moje bývalá žena přemluvila, že musíme jít pryč. Ona se té basy bála víc než já. Já jsem to zpočátku bral tak, že za hubu na hubu, ale jasně… Komu se chce do basy? A když jsem se pak vrátil a viděl jsem všechny ty disidenty, jak byli konzervativní a neinformovaní, jak se dívali na západ a na kapitalismus, a nic netušili. Tak jsem si zase na druhou stranu říkal, že je dobře, že jsem byl venku. Pochopil jsem tam spoustu věcí. V životě bych se určitě nenaučil žádný jazyk a tam jsem přeci jenom ty tři jazyky nějak dal dohromady.
Dá se vůbec písničkami uživit?
Jo, uživím se. Je to fyzická práce, sám si domlouvám koncerty. Vždycky to musí být finančně únosné pro pořadatele. Ale tím, že si dělám celé představení sám, se to nějak zaplatí. Musím těch představení mít tím pádem víc, abych se uživil… No, dá se to. Já teď chci být mimo komerci a Akademie populární hudby se mi zdá jako směšná věc, ale zároveň je to mafie, a když s nimi člověk nejede, tak přijde o hodně kšeftů. Takže o ně jsem přišel a jezdím si sám po koncertech. Pro mnoho lidí to vypadá, že neexistuji, protože se o tom nikde nepíše, ale kolem stovky koncertů každý rok určitě mám.
Jaroslav Hutka vystoupí se svými písněmi a povídáním o Indii v pátek 18. ledna 2013 v rámci cestovatelského festivalu GO Kamera v Kongresovém centru BVV.
Rudolf Švaříček, Článek otištěn v Kult 01/13, Zveřejněno dne 11. 1. 2013
2024