Začínáme o Slávii, bude vysvětleno v perexu.
Kdy jste sem chodil?
V sedmdesátých letech a napsal jsem tu spoustu písniček. Skvělé bylo, že se tady dalo sedět celé hodiny u jednoho kafe.
Jenom u kafe, žádný alkohol?
Většinou jen u toho kafe. Občas jsem si dal dvojku červeného, ale ta mi vydržela také celé hodiny. Pití psaní zrovna moc neprozpívá, je z výsledku cítit. Výjimka je, když člověk dělá na větším textu a už je hluboko v noci utahanej…
Co je teď vaše téma pro větší texty?
Z těch by měla být knížka, pořádně tlustá, a tu ne a ne dokončit. Proto se mi o ní ani moc nechce mluvit. Ale hluboko v noci můžu být utahaný i nad krátkým textem, který jen dlouho píšu. Jsou to někdy noci plné škrtání.
Vaše osobní vydavatelství se jmenuje Samopal, protože si všechno sám vypalujete. Ale držel jste někdy vy sám skutečný samopal v ruce?
Nedržel. Měl jsem modrou knížku.
Jaká je vaše diagnóza?
Myslím, že nějaký schizoidní psychopat. V šedesátém šestém jsem to uhnal na fingovanou sebevraždu. Strávil jsem tři krásné týdny v blázinci ve Šternberku na Moravě. Do Bohnic jsem se bál. Udělal jsem to celé tak, že jsem snědl nějaké prážky a byl jsem dohodnutý s jednou holkou, že mě práskne. Odvezli mě do nemocnice v Olomouci, vypumpovali žaludek a poslali mě sanitkou domů. Tenkrát bylo v módě nosit v malé kapsičce u džín žiletku jako projev odhodlání spáchat kdykoli sebevraždu ve jménu svobody. Jako ve starém Římě. Takže, jak mě vezla ta sanitka domů, o což jsem vůbec nestál, pořezal jsem se. Velice opatrně vysoko nad zápěstím a jenom na povrchu, přesně podle pokynů, které jsem obdržel od odborníků. V žádném případě jsem si nechtěl ublížit, chtěl jsem se jen vyhnout vojně. Saniťák byl naštvanej, že vyčištění deky bude stát dvacet korun. Jak jsem byl ještě zblblej těma práškama a celé jsem to herecky prožíval, cítil jsem se být jeho povrchními zájmy hluboce uražen.
Jak vlastně ten váš Samopal vypadá?
Je to slušný počítač a v něm se to všechno děje. V něm upravím nahrávky, poskládám je do alba a nejpomalejší rychlostí vypálím muster. Pak pálím cédéčka podle potřeby.
Kolik jich máte napáleno?
Málo. Jako správný samopal má i ten můj zásobníky, což jsou papundeklové krabice na cédéčka, poskládané na polici vedle sebe. Jak v zásobnících ubývá nábojů, dopaluju další. Nemám žádný sklad. Vemte si, že mám v Samopalu pětadvacet zásobníků na pětadvacet alb a to už by pro normálního vydavatele představovalo pořádný skladový problém. Sám si taky dělám obaly. Rytiny řežu to tvrdé gumy a pak tisknu. Každé cédéčko je originál se vším všudy, včetně grafického tisku. Někdy je to celé docela blbá manuální práce, ale čas od času mi neuškodí zažít pocit, jaké to je pracovat za hodinovou mzdu. Úplně na začátku jsem se cítil ukřivděný, že si to všechno musím dělat sám, když jsem přece jen docela známý zpěvák a mohl by mě někdo vydávat. Teď jsem spokojený, že jsem svým pánem.
Dost lidí vás v tom napodobuje.
Ano, třeba Vašek Koubek mi poděkoval za nápad a začal to dělat stejně. Ono je to celkem jednoduché, ale jsem docela hrdý na to, že jsem si to celé sám vymyslel a uvedl do provozu.
Jak funguje distribuce?
Buď to prodám na koncertu, nebo si desku můžete objednat přes internet na www.hutka.cz .
Dá se tím uživit?
Samopal by uživil mě, ale rodinu už ne. Musím stát na třech nohách. Samopal je jedna, druhá jsou koncerty a třetí je výtěžek z autorských práv a knížek. A tyhle tři nohy už uživí celou mou rodinu docela pohodlně.
Musíte platit něco, kromě daní?
Ne. Každé moje cédéčko je moje autorské dílo, které si sám prodám. Takže se s žádným distributorem nebo prodejcem nedělím. Tím pádem se také udržím na rozumné ceně.
Když jste se hned po revoluci vrátil, byl jste strašně slavný. Zanechalo to na vás následky?
Hlavně to zanechalo velmi nepříjemnou vzpomínku. Kdyby mi hrozilo další takové slavné období, dělal bych, co bych mohl, abych to pokazil. Pro mě osobně to bylo nepříjemné ve ztrátě soukromí, ale mnohem horší bylo, že mě v okamžiku největší slávy opustilo mé publikum a nahradilo ho takové to velice široké halópublikum. Když to pak zmizelo, staré už se nevrátilo. Pro staré věrné publikum byl můj odchod mezi hvězdy jistou formou zrady. Když sláva, o kterou jsem nestál, opadla, musel jsem si pracně hledat nové posluchače.
Jak se projevovala ta ztráta soukromí?
Nemohl jsem jít po ulici nebo do hospody, aniž by si se mnou kdokoli nepokecal bez ohledu na to, jestli o to stojím, nebo ne. Z ničeho nic se ze mě stala taková erární mánička. Lidi mi buď nadávali, nebo mě obdivovali, většinou nic mezi tím. Byl jsem erární a zároveň nedotknutelný. Něco naprosto nepoužitelného pro život. Jako zvíře na výstavě. Musel jsem mít dokonce na koncertech ochranku… Byla v to prostě blbá doba. Naštěstí to netrvalo moc dlouho.
Jak dlouho tedy?
Asi rok.
Vydělal jste za ten rok hodně peněz?
No, určitě hodně na mé vlastní poměry. Ale zase jsem o ty peníze rychle přišel, protože mě přítel Pallas umluvil, abychom všichni dohromady založili vydavatelství Šafrán. To byl strašný nesmysl. Nikdo nebyl majitel, patřilo to všem, prostě mnoho psů, zajícova smrt. Když začal Šafrán definitivně krachovat, já blbec, protože jsem měl ty peníze, jsem se snažil udržet ho při životě. Koupil jsem to tedy na sebe. Když zaměstnanci zjistili, že nejsem žádná zkušená kapitalistická svině, založili si tajně svou vlastní firmu a nejlepší kšefty si přelili do ní. Jakmile jsem se to zjistil, Šafrán jsem zrušil. Z ničeho nic jsem zase po vší té slávě a velkém podnikání stál na ulici čistý a docela oškubaný.
Byla to zlá kocovina?
Byla hodně nepříjemná. K tomu přišel i obecný politický propad, s nímž všechno ovládl prázdný klausismus zaměřený jen na vydělávání prachů. V té době první poloviny devadesátých let to vypadalo, že navždy vyhrajou bezobsažní hajzlové, co jdou jen po penězích a všechno ostatní pohřbí.
Pomyslel jste někdy znovu na odchod ze země?
To mě napadlo na chvíli jen úplně na začátku, když byla manželka Kateřina v jiném stavu a my nemohli sehnat bydlení. Zdálo se mi, že byt bych v Německu sehnal snadněji než tady. Jenže každé dítě s sebou na svět přinese jakési bohatství, něco nového. Takže měsíc potom, co se Klárka narodila, jsme sehnali krásný velký byt v centru. Bez ní by to nebylo. Teď žijeme s dvěma dcerami v ještě hezčím bytě a jsme vcelku šťastná rodina.
Celý život vším, co děláte, vlastně komentujete svět kolem sebe. Byl by váš komentář současného světa přísný?
Ani ne. Někde pod současným povrchem - ono to není moc vidět - ale někde pod povrchem vnímám, že svět se veze s pozitivní vlnou. Byly doby, třeba před válkou, pak i po válce, a za ruské okupace, kdy nešlo zastavit tu vlnu negativní. Ať lidi dělali, co mohli, nešlo to. Teď je to naštěstí naopak. Všechno jakoby samo směřuje pozitivním směrem.
I u nás?
Ano, ale samozřejmě s těmi českými špecifíkami. Jsme na tom, například, docela dobře ekonomicky, ale není to bílá ekonomika, kdo táhne, tahounem je ekonomika černá. Je to důsledek blbých vlád a přemíry úředníků. Lidem prostě nezbylo, než skočit do černé ekonomiky a udělat si ekonomický boom sami. V normálních zemích je černá ekonomika spojená s mafiemi, ale u nás jako by mafie byly až na chvostu jedné velké snahy obyčejných lidí tvořit a prosperovat a moc se už netrápit tím, že jim v tom nějaká blbá vláda překáží. A vláda si dřepí izolovaná na Malé straně a jako by jí to ani moc nezajímalo. Má nakonec dost svých vlastních starostí, a tak nemá na vládnutí čas. Pro ně má přednost ta jejich vlastní politická estráda. Už je to tak patnáct let a nevypadá, že by se to v budoucnu nějak změnilo.
V té teorii vnímám spoustu svobody. Jako by blbé vlády přímo vybízely občany ke svobodnému ekonomickému chování.
Kus svobody v tom samozřejmě je, i když mě osobně se převaha černé ekonomiky moc nelíbí. Ale celkově vzato, jsem do zahlédnutelné budoucnosti optimista. Nikde za horama nestraší žádný Berlín ani Kreml a nakonec i ta Amerika začíná zjišťovat, že nejde řídit svět způsobem, o němž si původně myslela, že bude schůdný. A to, že jsme v Evropské unii znamená stabilitu, kterou jsme ještě nikdy nepoznali.
Máte brýle slepené izolepou. To je image, nebo co?
To je problém naprosté úzkoprofilovosti malých kulatých brýliček. Mám je rád a nové prostě nemůžu sehnat.
V jakém okamžiku se cítíte opravdu dobře?
Když jsem v pohybu mezi lidmi. Když je třeba pěkný den jako dnes a já se courám po ulici. Opravdu dobře se taky cítím, když se zdaří koncert. Zase jsem mezi lidma a společně prožíváme něco, co má v tu chvíli cenu prožívat.
Vy jste s těmi svými písničkami a říkankami pořád trochu nad zemí a přitom máte Samopal a musíte být tedy i velice praktický člověk. Není v tom konflikt?
Není. Abych mohl být, jak říkáte, pořád trochu nad zemí, musel jsem se vždycky umět o to postarat. Než jsem emigroval, musel jsem si udržet pozici svobodného povolání, aby mě nezavřeli za příživu. Nakonec jsem s obrovským kusem štěstí dostal od jedné paní u policejní přepážky pod Vyšehradem do občanky pod slova Svobodné povolání kulaté policejní razítko. To byla velmi příjemná absurdita. Žádný policajt na ulici už se mě pak na nic nevyptával. Byl jsem pro něj něco jako vyšší šarže, protože mě podle toho razítka svobodně zaměstnávala policie sama. Ale zůstat svobodný a uživit se bylo tehdy složité a pak v emigraci taky. Abych zůstal svobodný, musel jsem být tedy i praktický. Ale to je tak samozřejmé. Nesdílím obecný otrocký morální předsudek, že být svobodný znamená být blázen.
Stála ta svoboda vždycky za to? Za mnohá nepohodlí i nebezpečí, za opuštění vlasti?
Obecně samozřejmě ano. Nešel jsem na vojnu a nikdy jsem nemusel do práce, dělal jsem jen to, co jsem chtěl dělat. Ale je pravda, že jsou v životě chvíle, kdy svoboda mate. Pak máte chuť se připojit k nějakému už hotovému plánu a nechat se i zaměstnat. Někdy je obtížné nést celou odpovědnost. Ale to jsou jen chvíle. Svoboda je to jediné, co má v životě skutečně smysl. A nesvobodný člověk je dnes ten, o něhož je postaráno za to, že dělá bez odmlouvání všechno, co se od něj žádá. Večer se za to může v klidu dívat televizi. Takové zvířátko když se podívá do zrcadla, neví, že se dívá samo na sebe. Komunisti to takhle s lidmi také dělali, ale zadrhávalo jim to. Kapitalisti jsou úspěšnější, ale nakonec jen u nižších vrstev. Ale jsou to právě oni, kdo umí lidi skvěle rozdělit do vrstev a moc dobře vědí, kde mají největší vliv a kde žádný.
Mladí lidé, kteří byli v bývalém režimu dětmi, určitě nemají pocit nesvobody. Žije se jim celkem dobře, dělají si vlastně, co chtějí.
Svoboda netkví v užívání si příjemného, ale ve schopnosti uvědomit si sám sebe a zázrak vlastní existence. A tohleto mít jako klíč k veškerému rozhodování. Je pravda, že dnes mladí lidé nemají vzor té opravdu tupé primitivní nesvobody. V dnešním režimu nesvobodu rozeznávají jinak. Naše Klárka, které je třináct, už to docela umí. Ale záleží velmi na rodičích, jestli v tomto volném světě dětem pomůžou s orientací. Když děti necháme vychovávat televizí a komercí jako Pavlovovy psy, kteří slintají na naučené podněty, budeme z nich mít nesamostatné tupce, závislé na nabídce. Když dětem pomůžeme samostatně myslet, uděláme pro ně, ale i pro krásu a bezpečnost světa nejvíc. V Česku je to ovšem pro rodiče těžší než jinde v Evropě, neboť školství je dosud závislé pouze na nadšencích a u veřejnoprávních médii je nejvyšším božstvem pouhá sledovanost.
Máte nesplněné sny?
Měl bych to někam zaklepat, ale v této chvíli ne. On ten můj život vypadá daleko líp, než jsem kdy předpokládal. Nemyslel jsem si, že se někdy vrátím do Prahy, že budu bydlet v jejím centru, že uživím děti, které jsou fajn, že mi ty děti vnutí psa, kterého začnu mít rád… Jsem spokojený. Jen se mi hůř píše, když jsem spokojený, protože umění je obrana a já teď nemám tak naléhavý pocit, že bych se měl před něčím nekompromisně a zarputile bránit.
2024