Jaroslav Hutka a jeho „marné volání“
Kdyby Jaroslav Hutka dokázal držet prst na tepu žití českého národa a nebyl v povědomí veřejnosti jen jako symbol nešťastných souvislostí spojených s jeho emigrací a podivuhodným světem disentu, kdyby alespoň občas v jeho písních zazněly opravdově témata, která lidi této země pálí a sužují, anebo kdybychom v jeho písních nalezli poezii či mimořádné hudební zážitky, tak bych pochopil, že v Britských listech budou publikovat jeho stylový dopis.
Jenže jeho psaní se ničím neliší od jím kritizovaného bulváru, a v jeho nářku nad popularitou Gotta a Vondráčkové zní jen zapšklost nad „nevděkem“, který doprovází jeho cesty tímto světem. Jestliže se hloupě až sprostě zachoval vůči Jarku Nohavicovi, jeho „antikomunismus“ až za hrob mu neslouží ke cti. Jak jinak lze hodnotit, že nově zvoleného ředitele české televize považuje za nekvalifikovaného kvůli jeho dávno prošlému a zapomenutému koketování s komunistickou stranou. (Ve Francii snad nebyl a není populární zpěvák, který by nezpíval na akcích pořádaných levicí, donedávna především komunisty.) Svými antikomunistickými výpady se tak staví paradoxně do jedné skupiny s těmi, kteří z jiného ideologického působiště zatlačovali výhonky svobody v minulosti.
Pan Hutka dokáže ukázat na svoji „velikost“ i připomenutím, že byl na oslavě životního výročí Václava Havla, zatímco „kulturní poklady“ (Gott,Vondráčková) nikoli. Chci ho upozornit, že lidé v této zemi nerozlišují podle toho, kdo patří k oblíbencům ex-prezidenta, či stávajícího hradního pána. Ale spíše podle toho, jak si váží svých současníků, nezávisle na tom, patří li k vyvoleným mediálních hvězdám či nikoli. Jejich bulvárem vláčený život je spíše pro smích.
Také Hutkovo parazitování na historických odkazech spočívajících v citování, např. „Opustíš li mne...“ nemůže dodat kyslík do myšlenkového vákua. A je to škoda, neboť od písničkáře lidé očekávají víc, než jim mohou poskytnout Hutkovy „škvárové“ písňové texty a otevřené dopisy.
5.10.2011, Miloslav Štěrba, Britské listy
2024