Spolu s Vlastimilem Třešňákem jste odmítl účast na večeru, který připravuje na 30. ledna do Národního divadla Dagmar Havlová panu prezidentovi na rozloučenou s úřadem. Důvod je jasný - nechce se vám vystupovat s Gottem a Vondráčkovou...
Samozřejmě se mi nechce vystupovat s Gottem a Vondráčkovou, když oni byli těmi nejpopulárnějšími zpěváky režimu, který mě asanoval do emigrace. Ale k tomu by za normální situace ani nemohlo dojít. Tady jde o loučení s Havlem prezidentem a písničku Havlíčku Havle. Ale možná ani nejde tolik o Havla. Ten si třeba s radostí nechá od Gotta a Vondráčkové zazpívat, a já mu to nemíním brát ani vyčítat. To je jeho volba, nebo v tomto případě volba jeho ženy. Říkala mi, že mu chce dát na závěr dárek, ale aby byl ten dárek též překvapením. Takže jde jen o písničku Havlíčku Havle, o kterou mě paní Havlová požádala, a kterou bych mu ze srdce rád zahrál.
Písnička Havlíčku Havle byla pro moji generaci hitem, zpívali jsme si ji po klubech i doma s kamarády...
Napsal jsem ji Václavu Havlovi, když ho v roce 1977 poprvé zavřeli. Jelikož jsem ji napsal v Olomouci při návštěvě svých rodičů, tak si ten den velmi dobře pamatuji. Když jsem se vzbudil, tak jsem si pustil televizi. Byla to pro mne "vzácnost", protože v Praze jsem televizi nepěstoval a tedy ani neměl. Takže jsem zrovna náhodou narazil na přímý přenos popícké anticharty, kterou moderoval Karel Gott. Docela s potěšením jsem ještě z postele sledoval chcíplé a vystrašené obličeje známých umělců a mnohých kamarádů a Gottovy kecy, jak chce mít klid na práci.
Jaký to byl pocit vidět mezi antichartisty tváře lidí, které jste důvěrně znal?
Nezlobil jsem se, bylo mi těch oveček líto, protože jsem ten jejich strach chápal. Přepych svobody, který jsem si všechna ta léta dopřával, by neunesli. A že by zradili nějaké ideály? Žádné neměli. Chtěli jen vystupovat a živit se tím. Za Protektorátu na tom byli tito umělci stejně, také chtěli jen žít, živit se a přežít. Já byl na tom o poznání lépe. Protektorát ani padesátá léta bych nepřežil. Ale v sedmdesátých létech už nešlo o život, šlo pouze o tu "vstřícnou předposranost", jak se tomu tehdy říkalo.
Co vám šlo hlavou?
Ten den odpoledne jsem seděl dlouho v kuchyni u stolu a myslel na přítele "Vaška" a vylezla z toho nakonec písnička Havlíčku Havle. Dlouho jsem si ji potom dokola přehrával, chvílemi se u ní i chechtal, protože mi bylo jasné, že se prostě podařil "hit".
Nicméně, u tehdejších mocipánů vám Havlíčkem přibyl další vroubek, co vroubek, přímo rýha...
Za tuhle píseň jsem si později odespal své první dvě noci v cele v Bartolomějské. Hrál jsem ji také "Vaškovi" doma v okamžik, když se poprvé vrátil z vězení. Nesouhlasil tehdy s příliš pozitivní poslední slokou, zdálo se mu, že to vězení nezvládl. Později, když se vrátil z toho svého dlouhého vězení a telefonoval jsem mu z Rotterdamu, tak mi řekl pobaveně, že už tu poslední sloku mohu klidně hrát.
Takže z jeviště Národního divadla Havel Havlíčka neuslyší?
Ta píseň má osud, význam a sílu, nehledě na všechny ty lidi, kteří tu píseň se mnou zpívali a bylo to od srdce i od hlavy. A s takovou písní já nemohu vejít do jakéhosi muzikálového velkokýče. Ovšem řešení by bylo. Že by tu píseň Havlíčku Havle si nacvičil sám Gott s Vondráčkovou. Určitě by to zazpívali lépe než já a v úpravě velkého orchestru by to mohla být nádherná dominanta večera pro Havla pod nápisem Národ sobě. A neonové srdce nad Prahou by začalo hřát naše duše...
2024