Lék na světobol
Byly doby, kdy posláním pop music bylo řádně roztančit sál, poté měla dodávat chuť do práce, pak zase plést hlavu a přivádět do transu a dnes už jedna její část zcela zřetelně přejímá další - novodobý - úkol: napomáhat komunikování mezi lidmi a prortože jde o hudbu mladých, působit zejména na ně. Udržet nebo znovunavázat spojení mezi mladými lidmi, zůstat dorozumívacím prostředkem ve společnosti, v níž se jiná pojítka odcizují, pomáhat mladým lidem řešit problémy, které "establishment" vyřešit nedokáže, ba naopak je ještě kupí. Ne, nehledejte v tom protest, Dylan tuto kapitolu svého času velice správně uzavřel. A právě tak odmítejte, jestliže si vám obrostlý mladík s kytarou stěžuje, že mu mladí nerozumějí a nepřijímají jeho písně. To on nerozumí jim, protože on má bourat bariéry mezi seboou a publikem, být jedním z nich a nikoliv nadřazenou figurou. V tom také spočívá písničkářova cena, kterou u jiného typu zpěváků hledáme spíše v jejich pěveckých schopnostech.
Reakce mladých lidí a jejich zájem, to je hlavním kritériem pro posuzování pořadu Jaroslava Hutky Písně a balady, který se konal 14. října na Žofíně. Vyprodaný sál, úspěšná zteč na vchod těmi, na které již nezbyly lístky, tři přídavky, koncert pro úspěch opakován v listopadu - to je jednoznačná odpověď. Hutka nejen zpívá své opravdu dobré písně, ale i vypráví, filosofuje. Někdy překvapí výstižnými a přitom objevnými vývody, jindy se do svých teorií zamotá, niť myšlenky se přetrhne. Hutka mlčí, zasměje se, vezme kytaru a vše je v ppořádku. Zde nelze kritizovat. Máte-li mladým lidem více co říci, běžte a získejte si je. Úspěch Hutky je založen na důvěře jeho posluchačů. Důvěra je spojení.
Jaromír Tůma
Melodie V. 1969