POPULÁRNÍ HUDBA JAKO STAV SOUČASNÉ LIDOVOSTI
Píseň lidová jest jako krásná řeč závislá na místě, kde se zpívá, na času, kdy se zpívá, na ději a náladě, ze které se zpívá. Změní se v nápěvu i taktu, když se tyto okolnosti změní. - Leoš Janáček
Diskusní řádky Lea Jehneho Folklór v populární hudbě - řešení nebo únik? (Melodie 12/1975) ve mně vyvolaly rozpačitý pocit. Nejsem si jist, zda chtěl řešit nebo uniknout, anebo jen vyjádřit esteticko-melancholické pobouření znalce folklóru (lidovědy) nad tím, že zpěváci z rozmanitých důvodů zpívají písničky vzniklé na venkově v různých dobách. Tento fakt je celosvětový a nezvratný, a bylo by více na místě kriticky se zamyslet, proč tomu tak je.
Vyčítavá slova o obecné, vlastně lidové neznalosti "pravé lidové písně" nemají cenu bez hlubšího vysvětlení. Václavek našel asi dvě stě "pravých" lidových písní, které mají svůj původ v umělé poezii. Od poloviny minulého století pravidelně vycházejí ve velkém množství zpěvníky, ze kterých lid rovněž zpívá, a často se jedná o písně přitroublé. Dále zde byl vliv vesnických kantorů, církevních zpěvů a hudby artificiální. Sběratelé samozřejmě sbírali jen to, co považovali za hodnotu, takže jejich sběry nejsou přísně objektivní, ale jsou už vedeny estetickým záměrem. Jde o citlivé nahmatání génia lidového ducha, který skutečnosti svého života dokázal přetavit do sobě aktuálního, logického a etického modelu, ve kterém se dokázal přirozeně realizovat, a přitom si zachovat svou národní jedinečnost, kterou vzdělanec vytušil a vymezil. Příkladem toho je zaznamenaná přebohatá slovesná i neslovesná vesnická kultura, jejíž prameny dnes zcela vyschly, neboť se změnily životní podmínky. Je to veliké dědictví a jako s dědictvím je s ním nakládáno. Uchovává se, utrácí se nebo se užívá k vylepšení současného života.
A zde je ono sporné místo. Jistěže nemá smysl srovnávat vztah dnešního folklórního vědce k tomuto dědictví se vztahem hanáckého traktoristy. V této diskusi jde o ten třetí způsob: jak tohoto dědictví využít k hlubší hudební aktuálnosti. Lidová hudba byla proto lidová, protože se týkala nejširších vrstev, tedy byla populární (populus - lid) a je jasné, že dnešní populární hudba vyjadřuje stav současné lidovosti. Užívat původní vesnickou píseň pro účely pódia znamená ji stylizovat, přizpůsobovat okamžitým nárokům lidovosti, ať se jedná o Strážnici nebo o Matušku. Pravdivost lze posuzovat pouze skrze osobní autentičnost toho kterého. "Věrnost každé písně leží v ní samé." (Janáček) A jestli byl kdysi čistější pramen na venkově, dnes je tomu už drahnou dobu naopak a města jsou centrem společenského života i současné lidovosti. Způsob zemědělské výroby nabývá průmyslového charakteru a pohádka o zorané brázdě, koníčkovi, galánce a pentličkách patří literatuře. "Přírodní" podmínky našeho života jsme si změnili a nutno z toho vycházet, pokud nechceme žít fantazií a pozlátkem místo kulturou. A uznáváme-li život za kvalitu a neživot za nedostatek kvality, vnuká to hierarchii hodnocení, že píseň má hodnotu tehdy, když zní, a podstatou její hodnoty je aktuálnost. Jisté je, že tvarovým umrtvením vesnické písně neuděláme kánon krásy. Vždyť i krása je něco, co lze pociťovat pouze skrze přítomnost.
Leo Jehne se zmiňuje o krizi současné hudby, tedy neschopnosti současného slohu se životně aktualizovat. Každé umělecké období má dobu svého vzniku, stabilizace a úpadku. To je i zákon života. Na úpadku slohu, mimo jeho ornamentální dokonalost, je vždy už cítit pronikání slohu následujícího, nemotorně, bezbranně a naivně, než sám sebe pocítí a vzplane půvabem dětství a vášní puberty. Tak se projevily počátky všech uměleckých slohů a takový pamatujeme i počátek beatu. Celosvětově se zdá, že z dnešního tvary aktuální populární hudby se stává mrtvola, na jejímž těle se však už začínají objevovat klíčky čehosi dalšího, pudově a nezastavitelně. Zde by měl promluvit spíše sociolog, proč saháme k minulosti a přemýšlíme o tradici.
Vezměme si směr, kterým se dnes ubírá zpěvácký hlas. Zjistíme, že se zbavuje stylizace a školenosti. Přestává být sám sobě dominantní a začíná sloužit obsahu sdělení. To je velice závažné. Vrací se ke svým přirozeným formám, od baladického vypravěčství, až po výkřiky bolesti, hrůzy, radosti, brečení, chechtání, skřehotání, mazlení a k prostému zpěvu. Jako by se chtěl vrátit k člověku žijícímu na zemi, ne na pódiu. Tyto hlasové projevy by se zdály ještě před deseti lety odpudivé. Beatles, když začínali, byli nezdvořile častováni za svůj zpěv a zjev a spílalo se jim hudebních analfabetů a křiklounů. Dnes nám jejich tehdejší zjev připadá solidní a zpěv melodický. Ale nejde jen o hledání hlasového rejstříku. Někdejší vesničané svou kulturou pociťovali a vyjadřovali svůj život, a to je o potřeba současného člověka. Nemáme už zájem hýčkat a obdivovat své "hvězdy", chceme od nich osobnost a názor, prožitek skutečností, v jejichž víru se denně nacházíme. Jde o umění kulturní pravdivosti. Janáček velice důkladně dokazuje, že lidová píseň vzniká z mluvy (úvod k Bartošově sbírce 1899). Dnes je znovu patrný vývoj vrátit slovu jeho zasloužené místo. Je urážkou a kažením jazyka, když slovo v písni slouží jenom ke zpívatelnosti melodie. A zde je podstatná část krize současné populární hudby, neboť písně stavěné jen pro melodii a efekt přestávají splňovat nároky, které dnes na písně klademe. U Suchého, Merty, Třešňáka (jako u Dylana, Zappy aj.) ustupuje kultivovanost hlasu a agresívnost melodie do pozadí a je mocně cítit návrat ke slovu a sdělení. A tady, podle Janáčka, by mohl nastat okamžik vzniku nové hudebnosti. Ale tímto směrem se vyvíjí i požadavek publika. Doba, která uzná slovo v písni za podstatné, si vynutí i novou melodiku, tu, která odpovídá současnému stavu jazyka - a jedna z možností je, alespoň na počátku, obrátit se k metodě prvního zdroje, k vesnické písni. Ostatně skoro každá umělecká kvalita v období svého vzniku reaguje na minulost a činili tak i autoři těch "pravých lidových písní". Přebírali literární vzory biblické, gotické, renesanční, barokní i pozdější. Písně se přenášely z vesnice do vesnice, z kraje do kraje, z kontinentu na kontinent a z času do času. "Ale pravda je též, že píseň rodí píseň. Jest tudíž i skladatelům lidovým třeba příkladů." (Janáček)
Akutní bolest v české současné populární hudbě nebyla vyléčena důsledným počeštěním zahraničních melodií, které byly ale podkladem jiné jazykové melodičnosti. Jistě nebude vyléčena ani pouhým přebíráním lidových písní. Bude vyřešena teprve vznikem skutečně české, ze současného hlediska národní písně. Píseň má hodnotu ve své aktuálnosti a je třeba jí proto umožnit hledání aktuálnosti nové.
2024