Skromné studio Jaroslava Hutky se nachází ve sklepě rozpadajícího se vinohradského činžáku, o který se kvůli restitučním sporům už téměř deset let nikdo nestará. Za zeleně natřenými dveřmi „aťasu”, jak slavný písničkář svému útočišti říká, to vypadá mnohem útulněji, i když tu vládne pracovní nepořádek. Písničkář Jaroslav Hutka, který před dvěma roky ohlásil konec s vystupováním, začal před nedávnem zase hrát. Média však v poslední době věnovala víc pozornosti jeho soudnímu sporu s exministrem Karlem Dybou. Ten se domáhal omluvy za to, že ho zpěvák v jednom rozhovoru označil za „gaunera” odpovědného za rozkradení svazáckého a komunistického majetku.
Na konci června bývalý ministr hospodářství Dyba proces s vámi prohrál. Nezměnil se mezitím váš názor na něj?
Ne. Myslím si o něm stále to samé. Ale protože jsem za ty dva roky, co se táhl soud, prošel mnoho dokumentů týkajících se jeho činnosti, bylo by asi lepší to hodnocení precizovat. Podle mě se jednalo o trestnou činnost a měla se tím zabývat policie. Skutečně si myslím, že jako ministr hospodářství to hospodářství velmi poškodil. V privatizaci, kterou měl pod sebou majetku svazáckého, komunistického i vojenského , je tolik jednoznačných a podezřelých případů. Nejvyšší kontrolní úřad v jedné ze svých zpráv použil formulaci: privatizace toho a toho objektu nebyla v souladu se zákonem. To snad přece znamená, že je nezákonná! Ale před rokem kdosi podal trestní oznámení a prý se to začíná řešit.
Dybova éra už je za námi. Koho považujete za největšího gaunera dneška?
Slovo gauner je takové básnické. Mně se zdá velmi nešťastný ten Klausův a Zemanův kočkopes, kterému říkají opoziční smlouva. Je to spíš jako loupežnická smlouva, kdy dva loupežníci zjistí, že bojovat proti sobě je vyčerpávající, tak si rozdělí území. A zároveň je to postkomunistická dohoda, jinými slovy: „na věčné časy a nikdy jinak”. Vinou téhle dohody je úplně jedno, jestli je něco pravice, nebo levice. Jde vlastně o jeden mocenský blok, který rozhoduje. To je naprosto špatně.
Proč vám to tolik vadí?
Já to beru jako urážku. Jako občana mě to štve a mám pocit, že by měli jít do háje. Dostali jsme se do stavu jakési normalizace. Demokratická společnost se projevuje tím, že se v ní něco děje, že se v ní o něco zápasí, o něčem se diskutuje, nic není úplně pevné. Právě tím zápasem, tou diskusí se protlačují nějaké věci. Teď prostě diskuse skončila. Ti dva šéfové se sice před veřejností tváří, jako by se hádali, ale jde spíš o druh dohodnuté totality. Tahle dohoda samozřejmě způsobuje krizi. Hospodářskou už máme, ale povede to ještě ke společenské krizi. Čím déle vláda tímhle způsobem bude vládnout, tím krize bude horší. Jednou to musí skončit a skončí to nešťastně.
Co se stane?
Lidi se teď nezajímají o politiku, ale ten stav nemůže trvat věčně, protože pak by přestali být občany. Těžko se dá ale předpokládat, jaké pak budou jejich reakce. Teď se snažím šířit heslo, které není originální, už tu bylo před deseti lety: Na Mikuláše bez Miloše. Myslím, že to by bylo řešení. Očekávám, že ten podzim bude hodně bouřlivej.
Je něco, co vám hodně překáží v každodenním životě?
Třeba teď jsem koupil auto a staré prodal. To je tak zoufalá procedura, pořád se musí něco odhlašovat, přihlašovat, stát fronty, ukazovat doklady. Z přístupu státního aparátu je vidět, jak na občana kašlou, jak jim je jedno, že občan se musí snažit, aby z těch úřadů něco vydoloval. Úředník nemá pocit, že je placený za to, aby občanovi zjednodušil práci. Stát zůstal i deset let po převratu obludou, které se stále snažíme pokud možno vyhýbat. Mělo by to být naopak.
Proč se to podle vás nedaří změnit?
Politikům tento stav vyhovuje a to je možná důvod, proč moc nechtějí do Evropy. Jsou si jistí mocí, od poslance až po posledního státního úředníka, a je jim v tom příjemně: ať se člověk snaží. Já jsem žil deset let v Holandsku. Měl jsem mnoho výhrad, ale jedna věc tam fungovala. Úředníci věděli, že jsou pro lidi. Čím déle tenhle popřevratový režim trvá, tím víc mě to srovnání bolí, protože ono to skutečně jde udělat jednoduše, tak, aby občan měl svou váhu. Tady se ale o to ještě nikdo nepokusil.
V čem je rozdíl?
Třeba s tím autem. Když ho chce v Holandsku někdo koupit a prodat, sejde se prodávající a kupující, jdou na poštu, vyplní papír, zaplatí pětadvacet guldenů a je to. Nebo radnice. V Rotterdamu, kde jsem bydlel, byla organizovaná jako tržiště. Je to taková veliká hala, kde jsou pulty, na každém pultu je napsáno, o který obvod se jedná. Člověk vejde na radnici a hned ví, kam má jít. Úředník se nemůže schovat ani přikrčit, každý den je otevírací doba stejná, ve velmi krátkém čase si člověk všechno vyřídí. Na radnici se ale chodí minimálně, většinou se věci vyřizují telefonem, nepěstuje se ani moc úřední korespondence.
Kytara, na kterou Jaroslav Hutka hraje od roku 1974. Dříve se pyšnila ještě sedmou, basovou strunou. Brzy půjde na opravu, má prasklá záda. Písničkář zatím vystupuje s náhradní.
V knize vašich vzpomínek však po zkušenosti s holandskými úřady říkáte, že „lidstvo je v rukou úředních šimlů, kteří dělají práci tak, aby nic nefungovalo”. Jak to tedy bylo?
Ano, takový pocit jsem tam měl, ale když to srovnám s tím, co je tady, tak se za tuhle větu velice omlouvám. Ono to zlepšit jde vždycky, zvláště když člověk žil v prostředí, kde věděl, že má cenu do úředníků vrtat a lze na ně působit. Ale tady má člověk pocit, že úřadu je nejlepší se vyhnout a že lidi už to vlastně vzdali a v podstatě přistoupili na to, že se všechno dá řešit korupcí nebo známostmi. A pak tady nic nefunguje.
Dá se vůbec v zemi s tradicí rakousko-uherské a bolševické byrokracie něco změnit?
Musíme se snažit.
Jak?
Asi si stěžovat. Před pár lety jsem měl problémy s číslem na karoserii. Třikrát jsem vystál frontu, třikrát jsem šel domů, protože ta fronta byla delší než jejich úřední hodiny. Napsal jsem několik stížností. Dostal jsem otráveně kajícný dopis. Že děkují za upozornění a že to budou dělat jinak. Už nevím, kolik toho opravdu změnili. Stěžoval jsem si tehdy taky Rumlovi, ale ten mi potom říkal, že ten dopis vůbec nedostal. Ale člověk by po tom měl jít. Ze způsobu vládnutí Klause a Zemana jsem nabyl dojmu, že se jim líbí, když je obyvatelstvo pasivní.
Vy jste se na vlastní kůži setkal s českým soudnictvím, které má dost špatnou pověst. Co si o něm teď myslíte?
Já mám ze soudu s Dybou rozporné pocity. Soudce v Plzni tu věc nepochopil, vymklo se mu to z rukou a já měl po každém sezení depresi: co kdyby šlo o něco vážného? Odvolací soud to ale na druhou stranu provedl jasně, srozumitelně a suverénně. Jenže z toho, co vidím jinak kolem sebe, to vypadá, že soudnictví je neštěstí, a na člověka z něj plyne stejný pocit bezmoci jako z politiky. Dyba prohrál soud, ale jinak je docela v pohodě. Lidi mi třeba o něm psali věci, které by mohly být trestné, ale proč to proboha nepíšou policii? Oni si myslí, že já jsem nějaký svatý Jiří, který to za ně vybojuje. Já jsem písničkář.
Proč považují za spasitele právě vás?
Na lidi z kultury se u nás od devatenáctého století kladou politické nároky. Třeba Hrabal byl považován za zrádce, ale Dubček už ne!
S pádem totality ovšem zájem o písničkáře poklesl...
Teď je situace nová. Rok a půl jsem nehrál, ale pak jsem se loni v říjnu rozhodl, že znovu začnu. Je to jiné hraní než dřív. V sezoně mám představení třikrát týdně a všechna jsou plná. Je to nápor. Zájem se vrátil jak já říkám: bohužel. Asi jsme měli být zapomenutí a měla tu vzniknout občanská společnost.
Před rokem a půl jste prohlašoval, že se k hraní vrátíte, jen když budete mít důvod. Máte nějaký?
Vlastně dva. Chtěl jsem se tehdy odstěhovat na vesnici a dělat jiné věci, taky se vrátit k malování. Ale přistihl jsem se při velké naivitě. Vesnice má daleko podstatnější problémy než město a člověk jim neunikne. Vesnice jako taková přestala existovat. Je to jakési předměstí, odkud lidi jezdí do města do práce, ale mají to ještě dál do centra než ostatní, mají pocit, že se s nimi nezachází férově, míň vydělávají, cítí se zapomenutí. V takovém prostředí by se člověk musel naprosto izolovat, aby si v sobě udržel nějakou duchovní atmosféru. Ve městě to jde lépe. Na venkově jsem zjistil, že věci, do kterých jsem se chtěl pustit, odkládám. A druhý důvod? Začalo se mi po hraní trochu stýskat.
Jak vás lidé na venkově přijali?
Pár lidí frustrovalo, že jsem člověk z města, kterej je nezávislej a není ekonomicky tak skřípnutej jako oni, kteří tam prostě mají tu kotvu, od které se neutrhnou. Že nežiju s pocitem bezmoci, se kterým dnešní vesničan žije. Měl jsem spor o kus pozemku, propíchali mi kola u auta. Říká se, že česká vesnice je pivo, buřty a nenávist. Něco na tom bude. U části vesničanů jsem oblíbený, protože mě znali a zdá se jim, že jsem normální. Problém vesnice, který je velký, se v Evropě snaží řešit. U nás se na to ještě nezačalo myslet.
Vaše naivní představa o venkově vycházela z harmonického světa zobrazeného v lidových písních, které tvoří část vašeho repertoáru?
Vycházela z naivity člověka, který jezdil na vesnici jenom na prázdniny a zažil tam něco příjemného. Člověk na prázdninách ale nemusí řešit problémy té vesnice.
Jak dnes vzpomínáte na chvíli, kdy vás po návratu z emigrace odvezli rovnou z letiště na Letenskou pláň, kde jste zpíval před statisíci demonstrujících?
Na jedné straně je to divná vzpomínka. Jakoby na jiné století, jinou planetu, na něco, co se spíš podobá snu. Ideálnímu snu, protože ten příběh je téměř až na kýčovitý film. Druhá vzpomínka, která se mi teď stále intenzivněji vrací, je vztek. Člověk vidí, jaká energie byla prošustrovaná. U mnoha věcí se ukázalo, že to vlastně byl podvod. Politika těch nových vlád mně začala vadit, ale jaksi jsem se styděl je kritizovat, protože já taky stál na těch balkonech, se spoustou těch lidí jsem si tykal. Dnes už pocit zapletenosti s tehdejší politikou nemám. Teď se cítím skutečně svobodně.
V sedmdesátých letech jste se zabýval astrologií. Čtete z hvězd i dneska?
Občas do toho koukám.
Bude konec světa?
Díval jsem se samozřejmě na ty pozice, o kterých se mluvilo. Je tam několik zajímavých, ale nejsou nijak výjimečné ve srovnání s těmi, které proběhly během posledních třiceti let. Nebo je tam nevidím a je to možná alibismus...
Písničkář Jaroslav Hutka se 25. listopadu 1989 vrátil z Holandska po více než deseti letech emigrace. Ještě týž den vystoupil v Praze na Letné, kde demonstrovalo tři čtvrtě milionu lidí, kteří mu nadšeně aplaudovali. Václav Havel se později nechal slyšet, že Hutka svým vystoupením „zachránil revoluci”, protože na shromáždění panovala do toho okamžiku spíš rozpačitá nálada. Hutka se narodil v roce 1947 v Olomouci. Studia na Střední škole uměleckoprůmyslové v Praze nedokončil. V devatenácti se naučil hrát na kytaru a od roku 1967 vystupuje veřejně. Měl sólová i společná představení s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Vlastou Třešňákem, Radimem Hladíkem a dalšími. Zvlášť oblíbené byly české a moravské lidové písně, které zhudebnil především podle sbírky Františka Sušila. V roce 1972 se stal jedním ze zakladatelů folkového sdružení Šafrán. V roce 1977 ho Veřejná bezpečnost obvinila z „nedovoleného podnikání” a Hutka se dostal na index. Po návratu z emigrace vystupoval do roku 1997, kdy ohlásil konec písničkářské kariéry. Loni se však na pódia znovu vrátil. Maluje, píše (vydal například knihu fejetonů Požár v bazaru nebo novelu Dvorky). Je potřetí ženatý, má syna (28) a dvě dcery (7 a 3).
Vladimír Ševela, foto Ondřej Němec
2024