Po několikaměsíčním maratónu se nám konečně podařilo polapit Jaroslava Hutku a přemluvit jej k rozhovoru pro brněnskou Rovnost. Jaroslav Hutka je známý nejen jako písničkář, ale i jako autor fejetonů, textů, básník, filozof. Brněnští příznivci se s ním mohou setkat ve čtvrtek 21.února, kdy vystoupí v klubu na Leitnerově ulici. Koncert začíná v 19.30 hod.
Jste původem Moravák. Dlouhá léta jste žil mimo svou vlast, po návratu jste velkým obloukem nakonec zakotvil v Praze. Zůstalo vám nějaké pouto k Moravě?
Jsem z Olomouce, což zase některým Moravákům z jihu moc jako Morava nepřipadá. Ale moraváctví je krásný a teskný kamsi mizející sen. V Praze jsem od patnácti, ale ten sen mi Praha nezničila, je to dobré město na život. Ale vazbu k Moravě mám stále přes ty staré lidové balady, ale ty na Moravě dnes nikdo nezná. Je to pro mě vazba do dávné Moravy, kdy byly písně ještě velkou literaturou. Ještě než do toho zasáhli obrozenci a vlastenci. Je to zvláštní zkušenost, i z emigrace, že vlastenectví vždycky nejvíce poškodilo hloubku „národní” kultury. Bohužel tím prošly všechny evropské národy. A celé to vlastenectví, které se všude tak hezky uchytilo, vymysleli němečtí filosofové v osmnáctém století a Němci to také poctivě dotáhli až do důsledků, takže skončili u nacismu.
Na vašich www stránkách najdeme hodně starých textů, fejetonů, v Samopal-revue vydáváte CD s dnes už historickými písničkami. Je to vaše účtování s minulostí?
Je to účtování s minulostí, vlastně její zachraňování. Ten archiv, zavěšený kamsi, kde je každému a kdykoliv přístupný, se jmenuje www.hutka.cz. On totiž ten můj písničkářský a literátský osud má hlavu a patu a já tu celou práci a víru nechci vzdát jen tak kvůli tomu, že začaly panovat peníze. Ta reklamní hysterie, že cenu má jen to nejnovější je nesmysl. Všechno odněkud pochází a pokud to nevíme, nemáme šanci porozumět ani současnosti ani svému životu. Já nemůžu jen tak pokračovat, pokud není přístupné to, co jsem dělal před tím. Život je příběh a pokud o můj příběh nemají zájem vydavatelé, tak si ho dávám dohromady sám.
A co budoucnost? Kde čerpáte inspiraci?
Slovo budoucnost je také takový reklamní trik. Kdybychom o ní měli mluvit poctivě, tak bychom mluvili o smrti, protože ta nás v budoucnosti nevyhnutelně čeká a ani nevíme kdy. Je třeba mluvit o životě, a když se nad ním zamyslíme, tak ani už inspiraci nepotřebujeme. Ta je v tom obsažená. Život je to jediné co máme a ještě ke všemu ne na dlouho. Jediné skutečné téma je snažit se ten život skutečně prožít a dobrá písnička tomu může pomoci.
Myslíte si, že písničkář má stále co říci i dnešní mladé generaci? Jaké je vůbec vaše současné publikum?
Já mám teď publikum všech generací včetně dětí. To je asi to nejpěknější, co mě mohlo potkat. Ale ideologie starého vlastenectví, nebo nedávného komunismu nebo současného kapitalismu pořád mluví o mládí, optimismu a jakési zářné budoucnosti. V tom je to pořád to samé a člověk se tím nesmí nechat poplést. Mladá generace je ve stejné pasti, jako vždycky byla a nesmí si to nechat líbit a musí se učit myslet svobodně a nezávisle na čemkoliv. A jestli mám mladé generaci co říct? Samozřejmě! Ať už se konečně nenechají oblbovat, jako ty mladé generace před tím. Být mladým není žádná výhoda, naopak, snadněji se upadá do pasti a to pak na celý život.
V televizi i v rozhlase písničkáře takřka neuslyšíme. Myslíte si, že písničkáři patří jen do klubů, kde mají přímý kontakt s publikem, nebo mohou oslovit i anonymni posluchače a diváky v médiích?
Asi máte na mysli české rádio a českou televizi. Já většinou poslouchám anglické a francouzské rádio a tam písničkáře pouštějí. Česká média se bohužel teď stala pouze kořistí buď úřednické tuposti nebo mafiánství. Docela úzká parta vydavatelů, redaktorů a interpretů obsadila všechny vlny a je jedno, jestli se jedná o soukromé a nebo veřejnoprávní vlny. Jsou to pořád ti samí lidé, kteří drží celý „trh”. Investují peníze a pak kasírují, nejde o hudbu ale o peníze. A jelikož jde o velké peníze, tak v tom jedou i zákonodárci. Na všech úrovních jsme ještě ve stavu mafiánského kapitalismu. Jediné východisko z toho je, jít si svou vlastní cestou a ta dnes vede pouze přes malé kluby a přímý kontakt s publikem, ale to se netýká jen písničkářů, to se týká veškeré svobodné muziky, ale i publika. Když publikum bude na „své” muzikanty chodit, tak jim umožní nezávislost na oněch mafiích a pak je možné ten začarovaný kruh rozseknout. Když bude publikum líně čekat, až se ti jejich muzikanti objeví v rádiu a televizi, tak se nedočkají nikdy.
Žil jste v cizině, můžete srovnávat. Jak z tohoto srovnání vycházíme?
Když se podívám nahoru, na ty mocné a bohaté, tak teda nic moc. To jsme v Asii. Když se podívám dolů, tak na tom zase nejsme tak špatně. My jsme evropským národem, pouze jsme měli posledních padesát let smůlu, protože jsme byli izolovaní a ti mocní a bohatí by nás rádi ještě chvíli v té izolaci drželi, protože je to pro ně tak výhodnější. Jde o to se jen trochu probrat, mít trochu sebedůvěry a charakteru a uvědomit si tu nevídanou historickou šanci, že se nám otevírá ten civilizovaný a inteligentní svět. Žádné hitlerovské Německo, žádná komunistická Moskva, ale přátelská Evropa. Tu šanci bychom měli využít a máme na to. A zároveň je to návrat domů. Vždyť jsme do té Evropy tisíc let patřili. Historie Čech a Moravy je evropská historie a máme ji v genech.
Věříte na tzv. národní povahu?
Jistě něco takového je, ale se slovem „národní” bych zacházel velmi opatrně. Každá komunita se rozvíjí a zároveň izoluje svým vlastním jazykem a z toho vyvinuli vlastenci devatenáctého století ve všech zemích nebezpečnou vlasteneckou ideologii. Západní Evropa ji teď docela úspěšně překonává a musíme se pokusit i my. Žijeme po mnoho staletí na jednom místě a v jednom jazyku a z toho vznikla velmi originální a neopakovatelná společná zkušenost, která nám dala také určité povahové rysy. Nemáme rádi hrdiny, jsme poživační a máme strach z přespolních, ale je tu i jakási niternost, kterou bychom měli více rozvinout, více jí důvěřovat. Jsme zranitelní a zapomínaví a z toho pak vzniká jakási buranská nedůtklivost. Jejda, o české povaze by šel napsat román, ale nebyl by to příběh Švejka.
Obraťme list. Podle kalendáře koncertů jste hodně pracovně vytížen. Máte vůbec čas na relaxaci?
Pro mě je největší relaxace, když se mi daří práce. Ale je fakt, že co budu dělat, si celý život určuji sám. Povedený koncert je to nejhezčí, co můžu zažít. A celý život si držím, že o prázdninách nehraju, ale čundruju po přírodě. Potok, skála, les a ohníček. A hvězdy. Spát venku a courat se, sbírat šutry a hledat hezká místa.
Jakou máte rád hudbu? Nacházíte v ní jiný svět? Prostor pro snění?
Budete se divit, ale mě hudba zase moc neoslovuje, ani jí moc nerozumím. Ke mně mluví malířství. Tam jsem nejvíc doma a snění nehledám. Hledám prostor pro obraz a myšlenku. Možná nejvíc mě oslovuje krajina.
Naše životy občas ovlivní náhoda. Věříte na osud?
Náhoda nejspíš není, je pouze to, že neumíme dát věci do souvislostí, že nevíme, jak to chápat. Osud tu jistě je, máme ho i v genech, ale abychom ho zahlédli, museli bychom ztratit onu pouťovou optiku života. Život je cosi velkého, ale málokdy jsme schopni se na něj takto dívat. A jsem přesvědčen, že existuje i něco tak mocného a velkého, jako je osud. Ale nemůžete se na něj ptát kartářky.
Brněnský deník Rovnost, 20. února 2002
2024