HUTKA A HVĚZDOŇ
V Česku roku 1967-ého, v šerém dávnověku stylu dnes nazývaného "folk music" se vynořila a zasvítila dvojice Hutka a Veit. V tu dobu se tomuto slovně-hudebnímu projevu říkalo jinak a názvy se střídaly tak, jako Hutkovi kolegové a i když není jisté, zda další sezóna na svých nepříliš bouřlivých vlnách nepřinese další název, proslýchá se, že dvojice HUTKA a HVĚZDOŇ, oficielně se představivší veřejnosti v dubnu 1970 na prvním českomoravském folk festivalu v Uherském Brodě, již personálními změnami neprojde. Přiznali se, že jejich vzájemná pouta jsou silná: oba pohlaví mužského, zjevu asketického a ročníku 1947ého, oba nepovažovali zkoušku dospělosti na střední škole za nejlepší způsob ukončení studia, jeden se zabývá muzikou a druhý texty, oba jsou samouci a říkají "zaplať pámbů za to". Jeden je ženatý a má dítě a druhy je o hlavu větší. Jeden se jmenuje křestním jménem Jaroslav a druhý příjmením Cígner. Přátelí se od roku 1966 a tehdy se pokusili udělat první společnou písničku, ze které znají dnes oba už jen název a nelitují toho a pak se zase rozeběhli káždý svou cestou až se zase sešli a dále chtějí společně.
Tázal jsem se pánů Hvězdoně a Hutky, co by pavažovali za nutné v tomto jejich medailónku mít napsané a odpověděli mi, že by tam bylo dobře napsat, že do takového medailónku se nedá napsat vlastně nic, co by podstatněji vyjadřovalo jejich záměry, že pojmy jako "nejistota" a "láska" a "zájem" a "touha" a "čas života" napsané zní nepravdivě a pozérsky a slovo "upřímnost" zní neupřímně a "nálada" je věc ošemetná a když nálada není, tak se člověk může snažit sebevíc a není to nic platné a mluvte něco vážného k tomu, kdo má náladu číst drby o nějakejch dvou bláznech, co je možné si je prohlédnout vystavené na podiv, jak hrají na kytary a jsou vlasatí a zpívají své písničky a potom lidové písničky a říkají, že je mají nejraději a hrají písničky z Komenského kancionálu a jak to jde do hromady a proč to vlastně dělají a kdo ví, jak to vlastně je ...
Zastavil jsem jejich výřečnost, která sice na podiv je někdy diskutabilní, ale pozorný posluchač, který není zkažen pověrou, že se má mluvit souvisle, zjistí, že přece jenom nemluví jen tak páté přes deváté, jak se na první pohled zdá. Je určitá naděje, že tito koníčci doběhnou dále, než se na ně sází. Jako správný běžec maratónu si rozvrhne trať a snaží se, aby se z počátku nevyplýtval a aby mu zbylo na finiš, tak si pánové Hutka a Hvězdoň rozvrhli plán své práce na delší čas a je možné, že další sezóny přinesou různá překvapení a skeptiky už delší dobu třepotající umíráčkem nad tímto druhem postaví před otázku komu že to tak prorocky vyzvánějí na odchodnou. Slyšel jsem, jak v jednom z nočních rozhovorů těchto dvou mladých umělců, když přišli z představení a hádali se na téma "publikum", jeden z nich říkal, že povolání má být životem a život potěšením a z potěšení je nutno si udělat povolání a čím víc hezkých věcí člověk rozdává, tím více jich má a to je takové malé tajemství toho, co nepřesně nazýváme uměním. Kdo nedokáže žít tím co dělá, těžko dokáže být šfastný a kdo nedokáže být štastný, ten málo žije, snad jenom trvá...
Byl mi dán úkol napsat o dvojici Hutka a Hvězdoň. Psát z pohledu diváka a kriticky a tak už nechám stranou jejich vlastní úvahy, ty je možno si autenticky vyposlechnout na některém z jejich představení. Snad ještě nutno kriticky dodat, že Hutka nosí brýie, protože je krátkozraký a s Hvězdoněm se špatně chodí pěšky, protože má dlouhé nohy. -tr
Fortuna 1970
2024