V EXILU ANEB KORKOVÝ ŠPUNT
Vavřinec Hutka je synem slavného písničkáře Jaroslava Hutky. V rozhovoru vypráví o osudech předchozích generací rodiny. O dědečkovi z matčiny strany, který se jako veterán partizánské války v Jugoslávii stal přesvědčeným a později vlivným československým komunistou, i když si kolektivní vlastnictví vykládal značně svérázně. "Děda pronajímal svých pět místností vinohradského bytu různým papalášům z východního Německa a Maďarska za dolary a západní marky, takže když jsem v 80. létech přijel na prázdniny, bydleli jsme s dědou i babičkou v kuchyni." vypráví Vavřinec.
Zmiňuje se i o tragickém osudu židovské větve rodu, která až na jedinou výjimku byla vyhlazena během II. světové války.
Otcův odpor proti komunistickému režimu zavedl rodinu v sedmdesátých létech, v čase nejtužší normalizace, na pokraj krize, která vyvrcholila rozpadem rodiny. Otec Jaroslav se znovu žení a STB jej donutí se i s novou rodinou nuceně vystěhovat do Holandska. Vavřinec s matkou jako nositelé protirežimního jména čelí izolaci. "Pro moji matku bylo nesmírně těžké sehnat vůbec nějaké zaměstnání a tak začala uvažovat o emigraci, uniknout z téhle pasti..." Matka se pod tlakem vdá za stevarda Air France a tak legálně nabude francouzského občanství.
Příjezd šestiletého Vavřince do Paříže je jeden z nejhorších a nejvíce matoucích zážitků jeho života: Kromě jazykové bariéry si musí zvykat i na "náhradní tatínky", mezi nimiž je i známý spisovatel a autor románu ...a bude hůř Jan Pelc. Následující těžká léta jsou charakterizována ponižující nálepkou někoho, kdo je z naprosto neznámé země: "...já bych v tý době byl radši Senegalec, protože Československo nikdo neznal, ale Senegalci už měli v Paříži nějakou komunitu..." Na druhou stranu mu pomáhá dětský pohled na svět, protože jak říká: "Dítě bere věci tak jak jsou, ne tak jak by mohly být a tenhle přístup ho chrání..."
Jan Pelc, kterého popisuje jako shrbeného muže "dlouhých vlasů a vousů s černými brýlemi, který s námi začal jednoho dne bydlet" neměl zpočátku moc práce, až ho zaměstnal Pavel Tigrid ve Svědectví, nejdříve jako uklízeče, poradce pro nové emigranty a pak dělal v knihovně. Když už asi rok vyprávěl všem svoje zážitky, jak se protloukal v Československu a o svém útěku přes Jugoslávii, "naši do něj hučeli, ať to všechno napíše". Vavřinec Hutka zde popisuje soužití se svým otčímem v době dospívání, kdy se pomalu prolamují ledy a díky Lendlovi a Navrátilové začíná francouzská veřejnost hledat na mapě zemi s tak exotickým jménem - Tchécoslovaquie.
V druhé polovině záznamu se Vavřinec Hutka zamýšlí nad emigrací jako jevem: "...v Americe nebo Austrálii jsou až na původní obyvatele všichni emigranti a moc dobře to vědí,... že mají cizí jména. Ale tady, bez sjednocené Evropy osmdesátých let to bylo těžký, v Německu, ve Francii...., moje jméno Vavrinek není pro Francouze nic, neví se jestli jsi žena nebo muž, a Hutka ? Děti to rády zkomolí jako Üt-ka-ka, což je něco jako hovínko..."
Výpověď Vavřince Hutky není tak atraktivní, jako jsou válečné vzpomínky československých letců R.A.F. nebo veteránů Karpatsko-dukelské operace. Je to svědectví malého dítěte, které bylo v sedmdesátých létech, velmi pravděpodobně proti své vůli, vysazeno jako parašutista do nepřátelské země. Nikoliv ve smyslu válečném, či z pohledu Varšavské smlouvy. Ale z pohledu malého chlapce, co se ne svojí vinou musel potýkat s absolutní neznalostí prostředí a protloukal jazykem, z něhož znal pouze jediné slovo, které ho jeho matka během prvního letu Praha -Paříž naučila: bouchon - korkový špunt.
zde je celý audio-rozhovor (mp3, 150 MB)
1971 s otcem Jaroslavem; 1974 Neklanova ulice: s maminkou Zorou
1982 Avignonský letní kulturní festival: vlevo u stolečku zleva táta, Kryl, Vavřinec, Landovský
1982 V Paříži před domovem u červeného žigulíka: Honza Pelc, Zora Hutková, Vavřinec Hutka a Jaroslav Hutka
1995 Po návratu do Čech: otec a syn
2024