Hutka si pro Sedlčany připravil premiéry
Sedlčany - Muzea jsou můj svět. To říká písničkář a básník Jaroslav Hutka s tím, že v nich velmi rád vystupuje. V pátek zahraje a zazpívá i v Městském muzeu v Sedlčanech. "Zahraji písně, které mám nejraději a které považuji za nejlepší. Ale připravil jsem i novinky, jakési premiéry," říká Hutka, který byl v roce 1972 spoluzakladatelem legendárního sdružení Šafrán. V říjnu 1978 se musel z politických důvodů vystěhovat do Nizozemska, odkud se v roce 1989 vrátil přímo na Letenskou pláň. Dnes vydává své písně ve vlastním vydavatelství Samopal.
S jakým programem do Sedlčan přijedete?
Základ programu se za poslední léta moc nemění. Zahraji písně, které mám nejraději a které považuji za nejlepší. Jak moravské balady, tak vlastní. Ale jednu podstatnou novinku jsem přeci jen připravil. Letos v létě jsem asi po patnácti letech zase začal psát písně, tak si chci některé z nich poprvé vyzkoušet před lidmi. A představení v Sedlčanech je ideální příležitostí. Chtěl jsem to původně udělat "tajně", ale když už se ptáte, tak tedy budou to jakési premiéry.
Budete více hovořit, nebo hrát?
Tak to já nevím. Obvykle to funguje tak, že když je prostředí rušné a diváci neklidní a nesoustředění, tak víc hraji a nebaví mě mluvit. Když je naopak klid a diváci jsou soustředění, tak rád mluvím.
Znáte Sedlčany? Už jste tam někdy byl?
Abych řekl pravdu, tak nevím. Mám mizernou paměť na místa. Mám sice pocit, že jsem už hrál všude, ale přesto se i po těch pomalu čtyřiceti letech vystupování najdou místa, kde jsem ještě nekoncertoval.
Jsou některá města, kde se vám hraje obzvláště dobře?
Upřímně řečeno, mně je jedno, kde vystupuji. Hraji pro lidi, kteří v tu chvíli sedí přede mnou, a to většinou s tím místem moc nesouvisí. Mně jde o to, aby to bylo dobré, abychom s publikem prožili smysluplný čas.
V Sedlčanech budete v muzeu. Navštěvujete muzea rád? Jaké máte nejraději?
Já v muzeích dokonce i velmi rád vystupuji, protože to bývá vždy klidné a pěkné prostředí a většinou i velmi dobrá akustika. Nejraději mám samozřejmě Národní muzeum na Václavském náměstí v Praze. Chodíval jsem do něj s dětmi dívat se na mamuty. A naposledy na mne udělalo velký dojem muzeum v Třebíči. Dýmky a betlémy. Muzea jsou prostě můj svět.
Jak často vůbec vystupujete?
Počet koncertů je jaksi stále stabilní, tak ta stovka za rok.
Jaké publikum na vás chodí?
Na koncerty chodí všichni, děti i mladí i starší i ti nejstarší, plešatí, vylepaní i vlasatí, a to je fajn. Moje písničky naštěstí generace nerozdělují, ale spojují a tomu jsem moc rád, to se asi dá nazvat skutečně úspěchem. Tichým a nenápadným.
Vystupujete ještě s některými jinými folkaři?
Ne, ale já se za folkaře nepovažuji. Jsem písničkář a cíle mám kumštýřské, nikoli folkové. S těmi několika kolegy, kterých si umělecky vážím, se teď stýkám velmi málo, ale ani není důvod. Jsme individualisti. Mám teď na mysli Třešňáka a Mertu. To, čemu se říká folk, mě ale vůbec nezajímá. Je to strašně rozbředlé. Já mám rád Vladimíra Holana, italskou renesanci a postimpresionismus.
Mladá fronta DNES, 2.11.2006