ČLÁNKY

Písničkář a jeden ze symbolů událostí devětaosmdesátého roku. Ti nejhorší jazykové o něm dnes tvrdí, že jakmile si coby dvorní pěvec prezidenta Havla nahrabal, nenápadně vyklidil scénu. Ti méně zlí utrušují, že se vyčerpal a v ústraní se oddává svému bolestínství. Ti dezorientovaní píší, že se stal učitelem náboženství. Zůstalo však mnoho věrných, kteří s povděkem kvitují, že nesměnil kytaru za politiku, ač kurz se zdál tak lákavý. Je řeč o Jaroslavu Hutkovi. Navštívil jsem ho v ateliéru, jehož stěny jsou obloženy jeho deskami, které se nepodařilo prodat. Prý je to nejdražší tepelná izolace na světě. Jestli má tohle být výsledek toho nahrabání, pak není co závidět.

Nedávno jste ve svém nakladatelství Fosil vydal knížku fejetonů Podzim je tady, ze které čiší skepse a atmosféra zklamání z vývoje událostí v naší zemi.
To odpovídá. Jsem nespokojen s tím, jak se věci vyvíjejí, ale nechci devětaosmdesátej nazývat podvodem, nepředpokládám, že šlo o nějaké spiknutí. Na tyhle věci nevěřím. Prostě se to zvrtlo v přízemní materialistickou zkorumpovanost. Ex post se cítím trochu zahanbený, že jsem tenkrát také propadl nadšení. Téměř okamžitě, podle mnoha jasných náznaků, se dal dnešní vývoj předvídat. Člověk to ale nechtěl vidět.

Co se podle vás stalo špatně?
Špatně se stalo v první řadě to, že se věci nazvaly jinými jmény, což se vždycky vyčítalo bolševikům. Taková ta pozitivistická politická lež. Havel nazval revolucí něco, co revolucí nebylo, co se dá sice považovat za změnu režimu, ale spíš za jakýsi druh puče. Převzetí moci určitou skupinou lidí. Zdá se mi nehorázné označovat to za revoluci. Revoluce je skutečně to „re”, ta změna, která se nedá dělat tak, že vezmu lidi ze starýho režimu a posadím je ještě výš v novým režimu, tak jak se to stalo třeba u Mariána Čalfy.

V jednom rozhovoru se přiznáváte k politickým ambicím v mládí a před osmi lety jste měl příležitost. Proč jste jí nevyužil?
To jsem myslel spíš ironicky. A navíc to bylo svázáno se šedesátými léty, která byla revolucí spíš než osmdesátý devátý rok. Tenkrát mi bylo devatenáct a politická ambice měla jiný význam, celá generace chtěla vzít svět do vlastních rukou a těm starým ho nenechávat, protože oni s ním hospodařili blbě. Po listopadu, když se kdekdo z kamarádů stával nějakým politickým činovníkem, mě drželo při zemi a ve skepsi mimo jiné to, že jsem nemohl sehnat byt a po sedmi měsících jsme dostali něco, co se nazývalo přístřeší. Nové panstvo, se kterým jsem si sice tykal, nebylo schopno, či ochotno ovlivnit staré úředníky a přitom stěhovalo souhvězdí na nebi. Havel sice v americkém senátě velkoryse navrhoval zrušení NATO, ale nebyl schopen si poradit se zaměstnanci, kteří mu zůstali na Hradě po Husákovi.

Ještě si stěžujete, že vás tahle země jako emigranta nepřijala?
Mě se to tak stoprocentně netýká, protože jsem vracel jako slavný, i když i tak to trvalo dva roky, než se mi podařilo začít normálně žít, dostat papír, že mám právo spát ve své vlastní posteli. Ale pro ostatní emigranty je téměř nemožné se vrátit. Vychází se z toho, že když je někdo emigrant na Západě, musí být v balíku, na tom balíku se přikulí a koupí si jakkoliv předraženě to, co potřebuje. Takových pár se sem možná vrátilo, ale ty já neznám. Normálním lidem, který utíkali a žijí z měsíce na měsíc, musí někdo halt pomoct. Mám na mysli bydlení. Vlastně pouze to. Bydlení je základní lidská potřeba, nikoliv rozmar. Nová politika udělala z bydlení mafiánský kšeft a to i na obecním.

Nenapadlo mě, že to nepřijímání emigrantů myslíte takhle materiálně.
Další úroveň, a z té to vlastně vychází, se týká všeobecného českého rasismu - všechno, co je jiné, neakceptujeme, nedůvěřujeme tomu, bojíme se toho. To jsou emigranti, Cikáni, Vietnamci, tedy všechno, co je jiné, než si myslíme, že jsme my. Je to takovej buranskej strach vesničana, který se bojí přespoláků. Jak mu na zábavu přijdou šuhajci přes kopec, už se naježí a už by se pral. To je duchovní konflikt této země. Trvá od 19. století, začíná obrozením a výsledek je pocit nejistoty ze sebe sama. Obrozenci z nás udělali nárůdek utopený v moři nepřátel. Katolíci, Rakušané, Němci, Maďaři - všichni, se kterým jsme po staletí žili se najednou stali našimi nepřáteli. Následně i Poláci, Slováci, Cikáni a nakonec i emigranti. Ale své okolí nezměníme, musíme se změnit sami a to bude trvat dlouho a bude to bolet.

V emigraci jste zakusil beznadějný pocit zpěváka, který býval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let slavný. Na začátku devadesátých let jste zažil druhou vlnu masové popularity, která postupně opadla. Co cítíte teď?
Když je člověk zpěvákem, jde s ním nějaká popularita, která je potřebná k tomu, aby fungoval. Patří to k profesi. Ale ve chvíli, kdy se to odlepí od obsahu profese a stane se to samostatnou samohybnou akcí, nastává neštěstí. V té chvíli přestávám být sám sebou a stávám se zástupcem „těch slavných”. A vlastně už vůbec nezáleží na tom, proč jsem se stal slavným, co zpívám a o čem to je. V jednadevadesátým mě lidi zastavovali na ulici jako politickou hvězdu, které má co říct každej opilec. Bylo mi to strašně nepříjemný. Teď s překvapením zjišťuju, že zůstávám známý, ale vrací se to k něčemu normálnímu, žitelnému. Není už to popularita pouhé známé tváře. Lidi mě sice poznávají a oslovují, ale je to příjemný, neagresivní, nemluví s hvězdou, ale se mnou.

Co chtějí?
Většinou se ptají, co si myslím o tom, co se děje. To je tak devadesát devět procent. Když jsem byl „politicky” populární, měl jsem spíš pocit, že mě všichni nenávidí. To se změnilo. Cítím i jakési sympatie. Jednou před pár lety jsme s Hladíkem hráli v Náchodě a po představení šli do hospody na večeři. Přišel za náma zvesela velikej potetovanej kluk a bouchnul mě do zad: „Jardo, tebe mám rád!” V takových situacích je dobré neodpovídat, dělat mrtvýho brouka a počkat, až to toho člověka přestane bavit. Jenže on dodal druhou větu: „Jardo, tebe mám rád, protože na tebe nic nevím!” Možná proto jsem dneska lidem nějak sympatický - nedopátrali se toho, že bych kradl a to už je v dnešní době hodně. Stával jsem přece na těch tribunách.

Lišila se popularita Hutky přelomu šedesátých a sedmdesátých let od popularity Hutky na tribunách?
Lišilo se to zásadně. I když v roce šedesát devět byl moment popularity, který se v něčem podobal tomu roku devadesát. Velké koncerty a davové nadšení. Tehdy jsem to ale trošku neunes. Bylo mi dvacet dva, myslel jsem si, že jelikož jsem slavnej, tak jsem taky dokonalej. Sebeokouzlení je to nejzrádnější, co může člověka potkat. Když přišel sedmdesátý rok a všechno se zhroutilo, byla to vhodná lekce a zase jsem si začal uvědomovat rozměr věcí. Ale v sedmdesátých letech mě znali jenom ti, kteří mě viděli na představeních. Můj obličej se v televizi a v novinách neobjevoval. Neznali tedy jen můj obličej, ale znali to, co dělám. Šlo o duševní spříznění. Pak ta popularita má smysl.

Oznámil jste poslední koncert, pak „opravdu poslední koncert”. Chystáte nějaký „opravdu, ale opravdu poslední”?
Bylo ještě jedno „utajené” poslední vystoupení. Loni 23. května v nabité Lucerně, kde měl starý jogín Tomáš přednášku. Zahrál jsem tři moravské duchovní balady, ale bez řečí, bez oznámení. Hrával jsem pro něj už v roce 1968. Takže teď je to rok, co jsem na jevišti nebyl a ani nesáhnul na kytaru. Většinou jsme žili na vesnici s dětičkama, a je fakt, že se mi teď po publiku začíná stýskat. O tom rozhodnutí nehrát ale přemýšlím stále - tehdy jsem toho chtěl nechat, nějak se mi to začalo hnusit.

?
Představení začalo být stabilní a stala se z něj cosi jako estráda. Bylo postavené na písničkách ze sedmdesátých let, tedy dvacet let starých. V nových písničkách jsem se nemohl chytit, zdály se mi buď příliš politický, nebo blbý - nějak plytký. Hrál jsem z nich pouze dvě: Ameriku, ta se týká slovenského problému a Sametovou operetu, ta se týká Havla. Obě jsou ironické. Možná hlavní můj problém na podiu byl pocit spoluzavinění za situaci, která dnes je. Na začátku jsem byl víceméně jedním z těch, kteří tento režim propagovali nebo reprezentovali. A tento režim se mi zdá omyl, vadí mi, nemůžu ho dát dohromady se svým svědomím. Možná proto se mi nedaří psát tak volně jako v sedmdesátých letech, kdy byla jasná situace. Obludnej, nesmyslnej, odcizenej stát a proti němu já a lidi, s nimiž jsem prožíval obdobnou věc. Tento nový stát se stal znovu obludným, odcizeným a nesmyslným, jenže jsem s tímto státem nějak zapletenej.

Měl jsem za to, že nehrajete hlavně kvůli problému s rukou.
Ta ruka je otravná věc - nemůžu hrát pěkně, kytaristicky, jak jsem hrával. Můžu jenom šmidlat, takže jsem přišel o jednu vyjadřovací možnost. Ale to není ten hlavní problém. Hladík udělal to muzikantský pozadí zase poslouchatelným.

Na naši schůzku jste přišel s kytarou.
Před čtrnácti dny jsem začal zase cvičit. Slíbil jsem, že udělám v Rychnově v knihovně přednášku o moravských baladách sesbíraných začátkem minulého století. To je téma, jímž se vlastně nikdo nikdy nezabýval. Moravské balady se zdály inteligenci hýbající obrozením nezajímavé, protože se objevil Královédvorský a Zelenohorský rukopis, tedy hrdinský epos, který u nás nikdy nebyl. Podvrh, který ovlivnil české myšlení na sto let a zabil vše pravdivé, co tu před tím bylo. Slíbil jsem, že udělám na tohle téma přednášku a vezmu s sebou cédéčka. Jenže pak jsem si s hrůzou uvědomil, že tam budu pouštět z disku sám sebe, lidi budou sedět a já je nedonutím, aby si zazpívali. Když sami k těm písničkám neotevřou hubu, je jen poloviční šance, že pochopí, o čem jsou. Vezmu tedy kytaru a ty písničky zahraju.

Čím jste se zabýval během roku, kdy jste nehrál?
Letošek jsem proseděl u počítače a zaobíral se zpracováváním nahrávek ze sedmdesátých let, které chci postupně vydat. Mám to rozvrženo na čtrnáct cédéček. První jsme už také vydali. Jmenuje se Proč, proč a je to záznam z koncertu z Baráčnické rychty v Praze z roku 1974. Před pár lety jsem na tom byl finančně lépe a zaplaťpánbůh zainvestoval do vybavení, takže mám v počítači celé studio a vypalovačku na cédéčka.

Na začátku jsme mluvili o vaší knize fejetonů. Berete stále psaní ve srovnání s muzikou jako okrajovou záležitost?
Píšu fejetony, ale není jich moc a ani není pořádně kam. Vždycky tak za deset let se z toho dá udělat knížka. Začal jsem je psát v disidentských dobách kvůli tomu, že jsem byl plnej a činorodej a nebylo kde hrát. Průběžně píšu básničky, zatím vyšly u Mladé fronty Koryta krve, kterých se nakladatelství hned zbavilo a vrátilo mi autorské smlouvy. Nevím, co je popadlo - jestli se jim knížka zhnusila, nebo se jí zděsili. Pak mám rozepsaný dvě knížky ještě z dob emigrace a básničky, který bych chtěl shrnout a vydat v rámci Fosilu. Ale to je jen takový doplnění. Víc doma jsou pro mě písničky. Tam je skvělá možnost být živě s lidmi. A to se nikdy nedá nahradit vydáním knížky. Je sice zážitek knížku napsat, ale když vyjde a člověk kouká kolem sebe, jestli je pochopená a reflektovaná, stejně se většinou nic nedozví. U písničky je největší zážitek dopochopit ji společně s publikem. Částečně tušíte, co v ní je, ale teprve s lidma se to dá dohromady.