Kauza Jaromír Nohavica versus StB se znovu rozhořela jasným plamenem. Postaral se o to Nohavicův kolega písničkář Jaroslav Hutka. Napsal písničku o „udavači z Těšína“ a tématu se znovu vesele chytla česká média. To snad Hutka ani nechtěl, vždyť podle svých slov v poslední době napsal desítky nových skladeb. Na druhou stranu ovšem jistě nepředpokládal, že jeho pamflet nevyvolá žádné pozdvižení.
Ano, slovo pamflet je tu opravdu na místě – a je celkem jedno, zda pojednává o kapitánu Minaříkovi či Matce Tereze. Autor se jím snížil na úroveň zlořádu, který se rozhodl tepat. Snížil se stejně smutným způsobem, jako když Jaromír Nohavica před časem splichtil podprůměrný popěvek o zlých kriticích. Nohavica tenkrát neváhal zrýmovat bujón s kujónem, Hutka na rýmy téměř rezignoval. Zdánlivě jim šlo o pravdu, ale skutečnost je taková, že oba odvedli mizernou skladatelskou práci, s níž se posléze nestyděli otravovat veřejnost.
Odhlédnu to od lidí, kteří zapírají či retušují svou minulost, a odhlédnuto od novinářů, kteří si svou profesi pletou s honem na čarodějnice, jediným, co mne zajímá, když si koupím Nohavicovo cédéčko či navštívím Hutkův koncert, je otázka umělecké kvality. A nedovedu si představit takového Leonarda Cohena, že by mne i sebe zdržoval písněmi o kriticích a udavačích. Utrácel by tím drahocenný čas, který potřebujeme k hledání Boha, k pochopení vztahu mezi mužem a ženou, k objevování krásy.
Největší Nohavicův odboj
Český folk se však, zdá se, dostal do krize, z níž jen málokdo vychází se ctí. Hutkův nový výplod je toho pádným důkazem. A proto se neptejme, čím se provinil Jaromír Nohavica. „Dejte mi krumpáč, rýč a lopatu, já nejlíp znám své rozměry,“ zpívá marně všem, kteří ho chtějí soudit. Podstatné je jen to, proč věnujeme pozornost špatným písním, a obhajujeme je v zájmu jakési „spravedlnosti“.
Pokud bychom totiž chtěli mluvit o spravedlnosti, museli bychom začít nedávným mediálním humbukem kolem umělců, kteří za minulého režimu morálně selhali. Snad každý druhý Čech má souseda, který se nějak zapletl s StB. Přesto to jaksepatří odnesli jen Kanyza, Nohavica, Dvořák. Jako by fakt, že se tito lidé objevují v rozhlase a televizi, znamenal, že musejí být morálními supermany.
Jistě, v pondělní televizní debatě vyřkl Hutka závažný argument: Kdo zpívá proti státu, nemůže zároveň jít se státem. Ale kdo říká, že byl Nohavica svědomím národa? „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo“ – to je Nohavicův největší odboj. Hutka si rovněž myslí, že „udavač z Těšína“ svých poklesků nelituje. Nohavica mu nahrává tím, že je zpupný. „Takže jsem zase nepřítel státu. Náhle, jen co jsem vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem roku...“ Tak zní jeho smutně proslulá odpověď na nově vznesená obvinění.
Autorovi hitů Zítra ráno v pět, Když mě brali za vojáka a Možná že se mýlím by prospělo, kdyby se přestal tvářit, že se ho tato nepříjemná kauza netýká. Věrní posluchači, kteří znají i jeho starší věci z doby, kdy si ještě tak nehlídal svou image, přece vědí, že ho svědomí užíralo, dokonce tak, že o tom psal své nejlepší písničky – což Hutka popírá. Ale ty texty existují, a je jedno, že vznikly o pár let dříve než udání na Karla Kryla. I tak v nich lze číst tušení blížícího se zla a možného selhání.
„Od rána zvoní u mě telefon a já ho radši nezvedám. Od rána zvoní u mě telefon a já takový normální strach mám, že na mě vědí něco, co na sebe nevím ani já,“ zpívá Nohavica v jedné ze svých nejcennějších skladeb Svátky slunovratu. A co třeba tohle: „Hlava, ať hlava nic netuší, že rukama sahám si na duši, jestli jsem hrdina anebo dezertér?“ Ta píseň pokračuje verši jako „proč jsi mi, Fauste, řekl sáhni a ber“ nebo „a já chtěl dožít zde na Zemi, trochu jak hrdina a trochu jak dezertér“.
„Slunce svítí do záchodu, a přece se neušpiní“
O Nohavicovi nelze hovořit, jako by byl morální zmetek. Osobně netuším, co se mu honilo hlavou, když se s estébáky sešel, čeho se bál a v jakém byl rozpoložení. Vím jen jako každý, že řadu let bojoval s alkoholismem, a vsadil bych se, že jedním z důvodů, proč musel pít, bylo zklamání ze sebe sama.
Paradoxně, kdyby zůstal tím rozervaným bohémem mezi nebem a zemí, jakým býval v osmdesátých letech, měl by dnes zřejmě lepší pozici. On se ale staví do lepšího světla, než si zaslouží. Stejně jako je jeho kytara najednou příliš naladěná, i jeho odpovědi náhle znějí příliš jasně.
„Slunce svítí do záchodu, a přece se neušpiní,“ pravil Diogénes Laertský. V případě paktování s komunistickou mocí však toto úsloví neplatí. Stejně jako neplatí pro Jaroslava Hutku, který se ušpinil vlastním vztekem. „Z nenávisti nejde psát, nenávist plodí jen nenávist,“ povzdechl si Jan Burian, když jsem mu pustil poslední desku Vladimíra Merty, která mimochodem Hutkovu kousavost a zášť k bývalým známým mnohonásobně překonává. Řešením však není ani uražené trucování druhé strany. Hutka má pokládat otázky na úrovni a Nohavica je má na úrovni zodpovídat.
Ostatně, jednou už byl velice blízko, stačilo, jen kdyby zopakoval: „Kdo z nás je hrdina a kdo je dezertér?“
Lidovky.cz, 14. listopadu 2007, Michal Bystrov
2024