ČEŠI JSOU KONSTRUKTIVNÍ A PRACOVITÍ
Povídání s Jaroslavem Hutkou o národní povaze Holanďanů, Němců, Čechů, Slováků a Moravanů, o emigraci a návratu domů, o písničkách a přátelství.
Proč jsi se, na rozdíl od mnoha emigrantů, vrátil domů?
Abych se přiznal, zpočátku jsem nad tím takto nepřemýšlel. Prostě jsem přijel a byl jsem tu. Že se jedná o návrat a že to není tak snadné, mi začalo docházet až po několika týdnech. Česká společnost se mění, my se měníme v ní a mění se i obsah slov cizina a domov. Domov přestává znamenat onu trochu zatuchlou izolaci a cizina přestává být nedostupná a neznámá. Kdybych žil v zemi, ve které jsem se plně integroval, byl by návrat těžší. Kdybych měl děti, ženu cizinku, majetek, dluhy a zaměstnání, bylo by to značně komplikovanější. Neměl jsem nic a jediná hodnotnější věc, kterou jsem vlastnil, byla kytara a tady mě čekalo obrovské publikum a množství přátel, tedy volba byla jednoduchá. Jenže chtít zde zůstat ještě neznamenalo návrat domů. Domov je možnost soukromí, je to vlastní postel, stůl, židle, drobné věci, se kterými člověk žije, knihy, je to vlastní byt a je to žena, se kterou člověk žije, a to vše zůstalo v Kolíně nad Rýnem a nešlo to sem přestěhovat, nebylo kam. Tato země mi sice ukázala otevřenou náruč, ale domov zůstal v Dasselstrasse, na břehu Rýna. Absurdní bylo, že v nejvyšších funkcích státu i města seděli kamarádi, ale pravděpodobně se jim zdálo příliš přízemní pomoci mi k bydlení, takže jsem byl vydán na pospas úředníkům a ti neměli chuť se se mnou vůbec bavit. Dnes už sice bydlíme slušně, ale myslím, že největší vliv na to mělo to, že se nám narodilo děcko, a tak se nad námi úředníci smilovali jako nad sociálním případem.
Jaroslave, proč jsi vlastně emigroval - lidé tě tu měli rádi, měl jsi posluchače, příznivce a přátele…
Dnes už je to podivná vzpomínka, historie z těžko srozumitelných časů, vědomí nemoci, která odešla, a člověk pouze ví, že byla vážná. Jsem zase zde, dcera Klára už chodí a já čekám, kdy řekne první slovo a první větu. Život dostal nový rámec a minulost odešla do světa vzpomínky. Byli zde lidé, kteří mě tehdy měli rádi, ale jiní mě měli velmi neradi, měl jsem posluchače, ale většina obyvatel o mé existenci ani nevěděla. Dnes už se těžko mluví o moři zbabělosti a tuposti, ve kterém bylo nutno v sedmdesátých letech plavat. Ti lidé, kteří tehdejší moře zbabělosti vytvářeli, stále žijí. Je jim čtyřicet, padesát, šedesát a více, a pro ty mladší je to už nesrozumitelná historie jako bitva na Bílé hoře. Moje tehdejší emigrace byla drobná soukromá tragédie. Emigroval jsem až na podzim 1978. Dnes už znovu pořádně nechápu, jak k tomu došlo. Nejsem totiž vůbec typ pro emigraci, jsem introvert, cizina, nějaké dálky a neznámé a dobrodružné věci mě příliš nelákají. Nejsem ani přehnaně zvědavý. Potřebuji pouze hluboce prožívat a na to člověk nemusí chodit daleko od domu. A když mi někdy v roce 1976 StB nabídla, že by mě nechali odejít do ciziny, zdálo se mi to absurdní a velmi směšné. Nikdy před tím jsem v cizině nebyl a neuměl jsem žádný cizí jazyk a nějak jsem se v tu dobu už smířil i s tím, že cizinu už nikdy neuvidím, a že se žádný jazyk ani nenaučím. Nevěřil jsem rčení, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Dnes umím tři jazyky a můžu pouze dosvědčit, že pouhá znalost jazyka člověka ani v nejmenším nevylepšuje. Policie zpočátku o mém hraní mnoho nevěděla a spíše se zajímala o mé disidentské přátele a o nich jsem odmítal mluvit. Situace se změnila v polovině roku 1977. Došlo jim, že denně vystupuju, že patřím velmi úzce k Chartě 77 a že hraju písničku Havlíčku, Havle. Tahle píseň je rozzuřila k nepříčetnosti. Měl jsem být trestně stíhán za nedovolené podnikání, to se jim hodilo i kvůli lidem, aby jim předvedli, že umělci jsou zloději. Najali si „znalce umění” u soudu Praha 2, aby zhodnotil mou činnost. Třeba je ten pan skladatel teď někde na ministerstvu kultury, člověk nikdy neví. Vypracoval posudek, v němž stálo, že to, co dělám, není umění. Což prakticky znamenalo, že všechny honoráře, které jsem zatím dostal, jsem jaksi protiprávně na lidech vylákal a tedy vlastně ukradl. To byla podstata žaloby. Hrozilo mi vězení od čtyř do osmi let.
Jaké bylo loučení?
Dramatické a s velkou účastí a aktivitou StB. Když bylo po všem, seděl jsem doma sám, bylo mi úzko a nic jsem nechápal. Pak jsem si řekl, že nejsem žádný králík a že mě byt stejně neuchrání, pokud mají nějaký další plán. Vyšel jsem před barák, byla noc, naprosté ticho, nikde ani noha a v okolí ani žádné rozsvícené okno. Stál jsem asi půl hodiny venku a měl jsem dojem, že se tím tichem zalknu. Nade mnou slabě svítilo pár hvězd a v tu chvíli jsem velmi intenzívně myslel na to, že opouštím tento dům a toto město, bylo mi to líto, ale zároveň jsem si přál, aby už to bylo zítra a ne až za pět dní. Tuhle půlhodinu v opuštěné ulici si pamatuji jako jediný moment loučení.
Proč jsi emigroval právě do Holandska?
Jeden sympatický Američan, který chodíval na představení na Rychtu na Malé Straně a mluvil velmi pěkně česky, mi jednou říkal, a bylo to v době, kdy jsem o emigraci neuvažoval, že kdyby bylo nutno odejít, že by mi Holanďani dali politický azyl. Nepokládal jsem za důležité, že odcházím právě o Holandska, bral jsem to tak, že prostě jedu na Západ, že se tam rozhlédnu a potom teprve se rozhodnu, kde chci žít. Ale takhle to nefunguje. Jen první země se o člověka postará. Do jakékoliv další už musí jít člověk za své.
Jak jsi byl v Holandsku přijat? Usnadnili ti situaci člověka, který přišel o domov?
První tři měsíce jsme bydleli u jednoho poslance z parlamentu a pak už jsme dostali byt. Holandsko je po materiální a sociální stránce fungující, prosperující stát. Mají dokonce v ústavě, že každý, kdo je na území státu, má stejná práva jako Holanďané.
A jak ti „tvoji” Holanďané rozuměli?
První rok jsem se živil tím, že jsem jezdil po emigrantských spolcích. Byl jsem v USA, navštěvoval jsem krajany při cestě napříč Kanadou, samozřejmě jsem absolvoval západní Evropu. Pak to ale zkrachovalo, protože jsem si s emigranty nerozuměl. Jsou svým vědomím asi tak o sto let pozadu. Současnou realitu své bývalé vlasti vůbec nechápali. Nerad bych se jich dotknul, ale měl jsem dojem, že se v těch spolcích většinou organizují lidé, kteří vnímají svět jako nepřátelský a nevědí si v něm rady. Má to staromilské znaky, jako třeba spolky baráčníků, navíc jejich tisk je velmi hloupý. Já jsem u nich narazil už proto, jak vypadám. Tvrdili mi, že patřím ke komunistům - když mám dlouhé vlasy. Takový nesmysl! U nich se vlasatci často hlásí k levici, tak jim to bylo hned jasné. Pak jsem napsal fejeton Požár v bazaru, který celou emigraci proti mně popudil.
Určitě by bylo užitečné o některých větách v tom fejetonu polemizovat. Například: Češi jsou národ, který hledá zemi. Jsou zranitelní, dumaví a nejistí. Bojí se, že zase budou podvedeni, nevědí, z které strany, tak se do ničeho nepouštějí, nic neriskují. Dá se povaha národa vůbec definovat? Koneckonců se skládá z často velmi odlišných jednotlivců.
Povahu národa, jeho charakter jistě formovaly dějiny. Ale co o nich víme? Dějiny jsou vlastně horší či lepší pohádky, které nám historici předkládají. Zažil jsem třeba rok 68, a mnoho věcí, které se dnes o něm říkají, nepasuje do mých vzpomínek. Dnes už se děje něco podobného s rokem 89. Když je to pak událost stará stovky let, jsem odkázaný na solidnost a nezaujatost historiků, na to, kdo se tou historií prohrabe, co z ní vybere a co mi předloží. Když čtu například Jiráska, podstrčí mi okouzlující obraz, a to se mi nezdá.
Po Požáru v bazaru shořela tedy tvá šance zpívat česky Čechům. Přinutilo tě to zpívat holandsky Holanďanům?
Nic jiného mi nezbývalo. Ta představení byla hezká, lidé příjemní, což byla velká motivace, abych se snažil dál. I když Holandsko nemá tradici písničkářů, ale ani poezie a lidových písniček. To všechno odešlo s tím jejich slavným zlatým stoletím. U nich převládá materialistický, realistický přístup k věcem, chybí půda, na níž by se dařilo umění.
Byl to jeden z důvodů, proč jsi z Holandska odešel do Německa?
Přiznávám, že jsem měl po letech života v Holandsku pocit nudy. Je to země plná drobných. roztomilých věci a světýlek, vypadá jako obrázky z pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. Ale ta zdobnost je jen zástěrka na věcném přístupu k realitě Vychovávají děti k tomu, aby uměly ovládat a potlačovat své emoce. U nás je spíš snaha citovost u dětí rozvíjet a kultivovat. Ale Holanďané mají pocit, že emocionálnost v životě překáží. Jsou sice přátelští, jenže i u těch, které považujete za nejbližší kamarády, narazíte na hranici, za níž už nelze nic objevit, za niž se nesmí.
Proč jsi odešel právě do Německa?
Už předtím jsem tam často jezdil a učil jsem se německy. Musím říct věc, která se některým lidem nejspíš nebude líbit - německá mentalita je naší velice blízká. Jsou například romantičtí a emocionální jako my. Našel jsem také v Německu řadu kamarádů, které člověk k životu potřebuje, což se mi v Holandsku nepovedlo. Kdybych šel tenkrát do Německa rovnou, odcházel bych asi s tím nehezkým obrázkem, který o Němcích často máme. Ale teď si spíš myslím, že jsou to předsudky.
Jak moc tě překvapil listopad 89?
Skutečně překvapil. Vůbec jsem nepočítal s tím, že se celý ten východní blok může zhroutit, že může kdy zkolabovat ta obluda, které se říkalo Sovětský svaz. Upřímně řečeno, nechápu to dodnes. Žádná dodatečná analýza to už nevysvětlí a mám podezření, že lidský rozum je na to také krátký. Té obludě umřela duše, ať už byla jakákoliv, a celé to mohutné a silné tělo od Vladivostoku až po Aš prostě už dál nedokázalo žít. Je krásné takový okamžik zažít, ale je zároveň velmi depresivní si uvědomit, že to bylo všechno zcela zbytečné, že zůstalo pouze prázdno a zničené životy a unavený utahaný nepořádek, který my musíme znovu obydlet něčím normálním.
Myslíš si, že má smysl národní hrdost?
Myslím, že ne. Byl jsem k tomuto citu skeptický už dřív. Já pocházím z Moravy. Ale už od malinka jsem se musel často stěhovat, poprvé už v pěti letech, vlastně kvůli tomu, že tatínek měl obchod s nábytkem. Přesunuli jsme se z města na vesnici, tam jsme žili na strážnici a přišla další stěhování, takže ze mě nemohl třeba vyrůst lokální patriot. Když jsem se začal v dospívání zajímat o svět, vtrhla mi do toho anglosaská muzika, přišly rokenroly, Beatles, Dylan, američtí beatnici, a to byly vlivy internacionální, všelidské, které jsou v rozporu s nacionalismem. To, co jsem občas viděl kolem sebe, takové to čecháčkovství, mi nemohlo imponovat. Mně na nás mrzí, že jsme národem poslušným. I v tomhle jsme trochu podobní Němcům. V této chvíli je to pozitivní, ale v době, kdy tu vládl bolševik, to bylo neštěstí. Nejsme odbojní ani furianti, zanadáváme si u piva, ale hledíme se přizpůsobit poměrům. Ale kdybych měl srovnávat s jinými národy, které jsem poznal, neřekl bych, že jsme výrazně jiní. Češi jsou konstruktivní a pracovití. Také v emigraci se častěji chytili a prosadili než příslušníci jiných národů. Rusové například zůstávají v cizině chudí a zasutí, nemají motivaci něco budovat. Raději si koupí vodku, než aby šetřili na auto. Spíš si seženou nenáročnou práci, aby měli příjemnější den, než aby za cenu většího úsilí získali třeba vlastní dům. Česká emigrace má výbornou pověst a velmi rychle se dostává na společenskou úroveň místního obyvatelstva. Velmi rychle se učíme jazyky. Dá se říci, že to všechno je důkazem národních kvalit.
Jak vypadá tvůj den? Kolik koncertů máš během měsíce?
Je to trochu stereotyp. Večer často koncertuji a dopoledne pak spím. Po poledni vyřídím, co je třeba, a pak se většinou připravuji na vystoupení. Když se v noci vrátím, tak ještě něco dělám a jdu spát kolem čtvrté. Koncerty se snažíme omezovat na deset až patnáct. Dokud to bylo víc, neměl jsem čas psát nové písničky. Hraji ve stálé dvojici s rockovým kytaristou Radimem Hladíkem. Poprvé jsme se takhle sešli už v roce 69. Teď hrajeme už druhý rok jenom spolu.
Kdy jsi hrál naposled na Slovensku?
Asi před rokem. Měl jsem z lidí pocit, že se bojí. Nebyli uvolnění, jistá témata byla tabu a reagovali hystericky, buď přehnaně nadšeně, nebo agresivně. Také na nás z hlediště s odporem pokřikovali, že jsme Češi. Na což jsem jim řekl: mně do toho netahejte, já su Moravák.
Mají Moraváci jinou, třeba lepší povahu než Češi?
No asi mají. Jsou slovanštější, měkčí, citovější a přátelštější. Ale typické je, když Moraváci vyjmenovávají své špatné vlastnosti, říkají: my Češi jsme lakomí, závistiví… Ale my Moraváci jsme dobrosrdeční a máme dobré víno.
Věra Nosková
foto:Ladislav Bezděk
Týden 12. 2. 1993
2024