ČLÁNKY

„Pokud touha po svobodě lidi spojuje, nutno říci, že i rozděluje. A jelikož svoboda není soubor pravidel, ale individuální prožitek smyslu života, je třeba dávat velký pozor, kudy mají být lidé k němu vedeni... Je lépe jít po dobrých cestách k poněkud nejasnému obzoru, než za cenu zářivých idejí razit cestu divočinou a bezbranným vytřepávat kapsy nad propastí.”
Jaroslav Hutka: Slunné dopoledne v Bruselu

Písničkář, zakládající osobnost hudebního sdružení Šafrán, grafik, básník a spisovatel, glosátor života, svébytný člověk, věřící v právo a svobodu - Jaroslav Hutka. Jeho úpravy moravských lidových balad se vnesly do podvědomí posluchačů stejně jako jeho vlastní autorská tvorba. Když se ptám hledám počátek - jeho cesty i směřování.

Ovlivnilo Vás na Vaší hudební cestě moravské prostředí, z kterého pocházíte, jsou v rodině kořeny Vašich muzikantských nápadů?
Ty kořeny jsou zcela negativní. Černé kořeny. Rodiče se mnou nezpívali, pominu-li pár let bezvýsledného brnkání na klavír, tak nemám žádné hudební vzdělání a mám pocit, že ani žádné velké hudební nadání. A musím se přiznat, že dlouho jsem neměl lidové písničky vůbec rád. Snad proto, že mne od dětství stále obklopovaly. Když jsem odešel v patnácti do Prahy, tak jsem měl pocit, že neopouštím nic podstatného. Na Sušilovu sbírku jsem narazil někdy v září, říjnu 1968. Tedy bezprostředně po okupaci. Přinesl mi ji kamarád Hvězdoň Cigner. Nevěděl jsem, proč mi to půjčuje. Měl jsem tehdy pocit, že vlastně znám veškerý moravský folklor. Tu knížku jsem nakonec otevřel nahodile ve vlaku na cestě do Olomouce v listopadu 1968. Byl to pro mne šok. Začal jsem číst ty texty a ony mi nic nepřipomínaly. První můj pocit byl, že je to zase nějaký podvod. Jakýsi „Hanka” chtěl, abychom vypadali jako kulturní národ, tak opět něco zfalšoval. Ale kamarádi historici mne přesvědčili, že je to pravé. Fascinovalo mne, že tahle první a základní pokladnice moravského folkloru byla i přes přežívající kulturní nacionalismus dobrovolně zapomenutá. Když jsem ji prošel celou, tj. kolem 3000 písniček, našel jsem 2, které jsem znal. Myslím, že nemají nic společného s tím, co jsem slyšel v dětství. Ty písně mne zaujaly, protože je v nich vyjádřen hluboký existencionalismus, a ten mne v té době chytil a drží mne dosud. Jde o stesk z marnosti života, který míjí. Uvědomění si tohoto prožitku vytváří člověka tušícího význam slova svoboda. Uchvacuje mě, že tito starodávní lidé to nejen prožili, ale navíc své pocity dokázali vyjádřit jednoduše, kulturně a zároveň krásně.

Nejdete po povrchu, i ve své vlastní tvorbě se chcete dostat za oponu. V roce 1978 jste emigroval do Holandska. Jaké jsou vztahy mezi lidmi v Holandsku? Přijali Vás, získal jste tam přátele?
Holanďané jsou v prvním kontaktu strašně přátelští. To však vychází, a došlo mi to až později, z jejich protestantské křesťanské víry - konkrétně kalvinismu, který je tam dodnes přítomný. Ale nejsou emocionální, už i své děti vychovávají bez emocí. Citové prožitky považují za nebezpečné, odvádějící od jejich poslání. Když člověk projde prvním mámením, začne tam žít, naučí se jazyk, tak zjistí, že lidé i celá země žijí v jakési těžké depresi a že jsou strašně nekomunikativní. Největším problémem Holandska je lidské osamění. Jde o určité trauma ze samoty, které nemohou ventilovat ani zpovědí jako katolíci. Musí vše strávit sami a nesmí se přiznat. Je to jejich vina a jejich problém a nesmějí s ním nikoho obtěžovat. Když do toho člověk pronikne, je to k uzoufání. Ani rodina zde nefunguje tak, jak jsme většinou zvyklí od nás. Příbuzní se někam odstěhují a už se o sebe nezajímají, ztrácejí kontakt.

Jenže Češi jsou jiní, často potřebují rodinu, přátele, někdy alespoň jen známé. Když jste byl pryč, udržoval jste vztahy s kamarády? Pak už vlastně jen s disidenty. Ostatní přátelé a nakonec i rodina, měli strach. Když jsem telefonoval nebo psal, tak jsem cítil z tónu hlasu, z toho, jak odpovídali, že se bojí. Nechtěl jsem je trápit. Jediní, kdo neměli strach, byli právě disidenti. Často jsem si telefonoval s Václavem Havlem. Ke konci, potom tak poslední dva roky před revolucí mi začali lidé z Čech psát, ale to byla nová generace, kterou jsem neznal.

Šlo pak i přes vynucenou pauzu po návratu znovu navázat přátelské kontakty?
To je složitá otázka. Vrátil jsem se s tím, že jsem tady měl velikém publikum, které mě přijalo s otevřenou náručí. To bylo na jednu stranu nádherné přijetí. Fakticky však byl s navázáním starých přátelství problém. Mnoho kamarádů jsem měl mezi disidenty, a ti se změnili, dostali funkce a ztratili čas. Najednou měli jiné téma hovoru než já a došlo velmi rychle k odcizení. S novou generací šlo zase navazování přátelství velmi pomalu. Já jsem byl slavný, hvězda, panák. S takovým člověkem se špatně kamarádí, protože ho lidé pořád vidí jako sousoší na náměstí. A pak také existuje emigrantské trauma, protože i návrat z emigrace je jakousi novou emigrací. Člověk už se nemusí učit jazyku, ale je třeba zvládnout nějak znovu své překořenění. Bylo to docela komplikované a intenzivně jsem na svém i vnitřním návratu musel pracovat tak půl roku, přesto však některé věci nejsou dosud úplně dořešené. Prostě něco je nesdělitelné. To pak zůstává uvnitř nitra jako lehké odcizení. Sice tím, že se u nás výrazně změnila politická skutečnost, lidé už vědí, o čem je řeč. Jenže mnohé nedokáží pochopit. Kritizuji-li vady současné české společnosti, českého kapitalismu, chyby na kráse, které mne rozčilovaly i na Západě, mnoho lidí mi vůbec nerozumí a domnívá se, že jsem jakýsi quasikomunista. Vždyť tady se budovaly „šťastné zítřky”, které stály mimo veškerou kritiku. Nejprve stoprocentní znárodnění a teď stoprocentní privatizace, obojí špatně. Náš národ jde od rohu k rohu. Nechybějí sice všechny zákony, ale chybějí lidé, kteří by ty stávající respektovali a vynucovali. Především noví zbohatlíci nemají vůbec chuť zákony ctít a dodržovat. Mnoho lidí si u nás plete demokracii s osobními zájmy, často jde o normální rozkrádání. Jsou to sobci, kteří nechtějí zničit stávající strukturu, ale chtějí si pro sebe prosadit systém výhod. Zůstává ovšem otázkou nakolik tuto společnost můžeme už nazvat demokracií. Pro mne je to dosud další fáze bolševismu. Odcizení státu od občana.

Má v této zemi tedy podle vás vůbec místo ještě zájem o ekologii a alternativní styl života nepodřizující se konformitě a konzumentství?
Ekologii beru jako cestu, kterou se budoucnost musí vyvíjet, ale tento život a tento svět nelze zvrátit a nelze ho ani stoprocentně předělat. Je ale nutně třeba najít nějaké řešení, které bude snesitelnější nejen pro nás členy rodu homo sapiens sapiens ale i pro celou přírodu, pro bytí jako takové. Ekologie může jistým způsobem inspirovat život, který se náhle vyvinul příliš materiálně a bezohledně. Vždyť stav českého kapitalismu stejně jako východoevropského i kapitalismu třetího světa je příliš kořistný vůči přírodě.

Domníváte se, že žijete zdravě a prosazujete zdravější způsob života ve své rodině?
O to se spíše snaží manželka. Já žiju formou kompromisu. Například každé ráno se sprchuji ledovou vodou. V Holandsku jsem hodně běhal. Bydlel jsem vedle parku. Ale tady v Praze je to příliš nebezpečné. Snažím se na některé věci myslet, ale mnohdy to nezvládám. Nedokážu se zbavit kouření, piju kávu, nejsem zapřísáhlý abstinent. Snažím se však relaxovat v přírodě. Máme na venkově statek, kde se pokouším být co nejvíce se svými malými dcerami. Píšu pro ně pohádky, snažím se vstupovat do jejich světa a v tom je také očista a naděje.