Trubadúr od Orfea
Není to jen dobrá nálada, kterou v malém divadélku U Orfea šíří kolem sebe dva ,ladí sympatičtí zpěváci a kytaristé (jeden více to druhý ono) Jaroslav Hutka a Hvězdoň Cigner. Plakáty vás zvou na moravské lidové písně. Ale to, čeho se vám každou středu dostane v tomto divadélku za pouhých dvanáct korun, to nejsou jen lidové písničky, to je nádherný pocit věkovité lidské sounáležitosti, klidu a radosti z bytí. Neodolal jsem, abych aspoň zlomek těchto pocitů nepředal čtenářům a výsledkem toho je rozhovor s Jaroslavem Hutkou v jeho stísněné pracovně doma. Atmosféra byla stejná jako v divadle, jen vše bylo zabaleno všeobsažným tichem, neboť vedle v pokoji spal Hutkův čtrnáctidenní syn Vavřinec.
Pamatuji se, že jsi původně studoval na výtvarné škole. Co tě přivedlo k tomu, že se věnuješ hudbě a zpěvu?
Do ústavu, od kterého se předpokládá, že udělá ze základně vzdělaného skoročlověka výtvarníka, mě přivedla patnáctiletá naivní drzost; drzost ve víře v jakési nadání a naivnost ve víře, že by se s tím mělo něco dělat. Také ovšem ona bezradnost tohoto věku, co vlastně dělat. Nejlépe jít do školy, a to do které tě vezmou. Vyšlo mi to a byl jsem tehdy šťasten, ale svou naivitu jsem si ponechal, a ta jednoho dne přemluvila mé nohy, aby tam už nechodily, a ony poslechly, i když čas studia ještě nevyprchal, ale co je čas studia? Z té doby ve mně zůstalo něco z vidění barev ve svém okolí, a to je malá pokladnička v očích ... Tehdy jsem potkal Veita a Hvězdoně, byli kamarádi a o tam všem jsme si povídali a žili tím a nestarali se o nic jiného a bylo to romantické a naivní. Nakazili mě písničkami. Dobrá písnička je krásné slova, hudba a člověk v jednom čase a to je její síla (nebo zhouba při dnešní komunikaci a písničkářské lichvě). Stačí jenom poslouchat a to je její plus i minus, ale abych nenadával jen autorům, myslím si, že když lidé nebudou kupovat housky, tak pekař zavře krám. Ale ví se, že špatný pekař, aby se udržel, začne prodávat pod cenou a tím zkazí ostatní pekaře, pokud se chtějí udržet, a toto leží na hlavě autorů. Písnička se poslouchá, tak, jak se houska pojídá a málo lidí umí vychutnávat, mnoho se jich chce jen nacpat. Jsem naivní písničkář a housky, které peču, také rád pojídám.
Nuže, nabitý sáleček U Orfea svědčí o tom, že tvé housky by rádo vychutnávalo více lidí než se tam může vejít, ale co se dá dělat, je známo, že. toho dobrého bylo vždy všude jen poskrovnu, chce-li si tady někdo poslechnout tvé překrásné písničky nesmí litovat námahy a musí přijít nejméně půl hodiny před představením, aby měl naději. Chtěl jsem však mluvit ještě o tvých písničkách. Od počátku, kdy jsi začal veřejně vystupovat, vystřídalo se až dodnes ve tvé společnosti na plakátech několik jmen (Veit, Kalandra Třešňák a nyní Hvězdoň). Co bylo příčinou toho, že jsi poměrně často střídal své spolupracovníky?
Za necelé tři roky mého vystupování (kdy rok z toho jsem ještě hrál sám) pracují už se čtvrtým kolegou, ale vlastně s prvním. Mám rád Hvězdoně jako dobrého kamaráda a věřím mu jako muzikantovi. Od starých příznivců je brán jako jeden z mých dalších vrtochů, ale mohu říct, že jeden bez druhého bychom nebyli. Jsem mu vděčen za veliký objev, že muzikant může mít svědomí. Hraje na kytaru krátce a pořádně ještě nezahraje to, co si napíše do not a myslím si, že se skutečně projeví, až někdy budeme nahrávat na desky. Má takový trochu svérázný postup práce: napřed si písničku zaranžuje pro kapelu, a z toho potom dělá "vejcuc" pro kytaru...
Co tě tolik zaujalo na lidových písních? Myslím, že k tomu bylo třeba dost odvahy, předstoupit s nimi před obecenstvo, aniž jsi mohl předem očekávat, jak bude reagovat.
Rád bych někdy pouze o nich něco napsal, ale bylo by to mnoho, snad bych jen rád poznamenal, že lidé dnes nemají představu, co jsou lidové písně, a to, co se jim pod tímto názvem předkládá, je pouze guláš, co zůstal z veliké zabíjačky lidových písní koncem minulého století. Jen tak na okraj autorům několika článků, kteří pochybují o autentičnosti textů a melodie mohu říct, že všechny melodie jsou původní a neupravované a texty jsou pouze převedeny z nářečí do hovorového jazyka a vynechány jsou místopisné názvy. Z reakce publika jsem měl trochu vítr, a tak první vystoupení lidůvek jsem udělal s báječným kytaristou Radimem Hladíkem loni na podzim v kostele u Martina ve zdi a vzniklo a toho i několik úspěšných rozhlasových nahrávek, i když v Supraphonu jsou zřejmě do dnes jiného názoru, ale to divné není, divné by bylo, kdyby tato výprodejna obnošených kabátů se probudila ze svého spánku aristokratické netečnosti ke všemu, co není posvěceno několikaletým produkováním v rádiu a což pak prodávají jako upomínku na dobu, kdy píseň zněla v plné slávě.
Můžeš mi povědět něco o vašich plánech do budoucna, pokud nejsou zcela tajné?
Na lidových písničkách budeme dělat stále a během krátké doby dokončíme pásmo Jana Amose Komenského. Moc se na to těšíme. Ke Komenskému bych snad řekl, že je škoda, když se o něm vyučuje ve škote, lidé ho potom nemají rádi, a to si nezaslouží.
Asi před dvěma týdny se ti narodil syn Vavřinec. Máš nějaké soukromé představy či přání, týkající se jeho budoucnosti?
Co bych přál svému synovi (na to slovo si ještě nemohu zvyknout) do budoucnosti? Samozřejmě to nejlepší - hodně malérů. Nic tak spolehlivě neprobouzí k zájmu o život.
připravil Petr KOVAŘÍK
2024