Nejspíš bych byl nakloněn tomu, že něco takového jako generace vůbec neexistuje, nebo alespoň ne trvale. Ale jsou zde přece jen znaky, které se v určité době vtiskly do duše a čas od času se vynoří a jsou možná i tou magickou čárou, kterou člověk už nedokáže překročit, a mohly by být zároveň polem, kde by pro jednoho šlo žít s pocitem smyslu a harmonie.
Doposud jsem se cítil dvakrát příslušníkem generace. V roce 1966 a 1967, kdy jsem kvůli tomu nechal školy, začal psát, nechal se zavřít do blázince, abych nemusel na vojnu, přišel k dlouhým vlasům a začal zpívat, a podruhé o deset let později, když jsem zjistil, že vyšetřovatelé StB jsou stejně staří jako já a že jsme vlastně jedna generace. Oba prožitky byly zhoubné a dodnes jsem se jich nezbavil. A oba byly mocným uvědoměním si sama sebe, které mělo vždy za důsledek odcizení se vzduchem, který jsem právě dýchal, a nechuť pokračovat v tom, v čem jsem do té doby žil. Nemám v těchto měsících, zde v Rotterdamu, sílu a trpělivost důkladně přemýšlet nad těmi dvěma obdobími. Mám zde jen s sebou hromadu popsaných papírů, na kterých se mi otiskoval čas, a část z nich vznikla mezi létem 1966 a jarem 1967. Byl to můj první pokus udělat si pořádek ve světě. Na jaře 1966 jsem se rozhodl ukončit školu a žít a tvořit na vlastní pěst. V létě jsem se dostal mezi skupinu lidí, kteří se scházeli u muzea, byli inspirovaní beatnictvím a věkové rozpětí bylo tak mezi šestnácti až dvaceti lety. Já měl v plánu věnovat se výhradně malování, ale neměl jsem kde bydlet a posedla mě touha vyjádřit se přímo a útočně. Proto jsem začal psát. Psal jsem denně a všude a měl jsem hluboké přesvědčení, že píšu za svou generaci, kterou představovalo několik stovek lidí u muzea. V tu dobu jsem nemyslel na umění, ale jak zaútočit na svět, který byl k nám velmi neurvalý, protože jsme se začali zjevově lišit, a v tu chvíli bitevním polem mezi mladou generací a starým světem byly dlouhé vlasy. Ty popouzely, a to byl snad také důvod, proč začaly mít důležitost, která se málem kryla s důležitostí života. A bylo to nádherné léto. Rozhodl jsem se pro svobodu a skutečné jsem ji i pocítil, ale bylo nutno za to platit. Na podzim 1966 byla rozvinuta celostátní akce proti dlouhým vlasům. Na několik měsíců jsme se stali zvěří, na kterou byl, za všeobecného souhlasu, pořádán tuhý hon. Několik lidí spáchalo sebevraždu, mnoho jich uvízlo ve vězení a zbytek byl většinou zbit a násilím ostříhán. Byla to akce tvrdá a úspěšná. Už jsme se nikdy nesešli a věci, které se děly potom, byly něčím jiným. Skoro až do podzimu 1967 trval pro dlouhé vlasy zákaz vstupu na veškerá místa určená "veřejnosti"; jako hospody, divadla, tramvaje, vlaky, nádraží, atd. Cestovat se dalo jenom stopem. Jednou v létě 1967 jsem šel rodičům naproti k vlaku a otec - kvůli mé přítomnosti - zaplatil 50 Kčs pokuty za "znečištění nádraží ".
Písemnosti, které zde uveřejňuji, pocházejí z té doby. Vytáhl jsem je bez výběru, tak jak mi padly do ruky. Nikdy jsem je po roce 1967 nedal nikomu číst a sám jsem je od té doby také nečetl. Tu a tam jsem provedl větší či menší úpravy. A to je snad jediné čím mohu v této chvíli přispět k pojmu GENERACE.
(Rotterdam, 3. března 1982)
kapitola z knihy Generace 35-45, Arkýř 1986, Mnichov
2024