PŘÍBĚHY ŽELEZNÉ OPONY

jméno: Jan Adamus
Vážený pane Hutko. Sledoval jsem dnes v televizi pořad o p. Třešňákovi. Jako každé pondělí mě nutí Váš pořad k přemýšlení. Má cenu staré křivdy vynášet na světlo??? Všimne si vůbec někdo, že se taková zvěrstva dála?? A zajímá to současné "publikum"? Vždycky mi vyjde, že to má cenu, že to děláte dobře a že je nutné připomínat záludnosti minulého režimu.
Vážený pane Hutko, já jsem sice taky hudebník, ale dělám klasickou hudbu. Jsem hobojista, už 30 let na volné noze. Pocházím z "kulacké rodiny" z Moravy u FM a Havířova. Stal jsem se hudebníkem proto, že v té době nebyla jiná možnost, než jít k cirkusu nebo na konzervatoř. Po vystudování konzervatoře a AMU jsem byl 3 roky v Národním divadle a pak jsem po vítězství v soutěži na Pražském jaru odešel na "volnou nohu". To jsem netušil, jak se mnou bude "bolševik" mávat. Je to na dlouhé stránky, stručně jen, že jsem hrál a hraji s Adamusovým triem, ve kterém hraje moje žena Jitka Adamusová, která studovala ve Švýcarsku. Je češka, proto výslechy v Bartolomějské a nabídka ke spolupráci s STB. Nepřijala ji, takže následně postihy, které se nedají prokázat. Mám ovšem dokumenty pořadatelů z dob 80 let, kdy mi píšou, že si objednali Adamusovo trio, ale Pragokoncert jim poslal někoho jiného. Ve své podstatě je to nuda, neboť nešlo o život ani o zdraví, ale jen o peníze. Jenže ono to má přesah až do dnešní doby. Např. museli jsme dělat přehrávky a před Aktivem mladých je samozřejmě moje paní jakožto studentka ze Švýcarska neudělala. V tehdejším Aktivu mladých byli představiteli svazáci typu soudruha Riedelbaucha (dnešní ředitel České filharmonie), Ladislav Kubík (nyní pedagog v USA,kde si vybudoval kontakty z dob Svazu skladatelů a šikovně zmizel), třeba taky Otomar Kvěch, působící dnes ve významné funkci v Českém rozhlase. Jenom tak pro zajímavost Vám posílám e-mail, který mi napsal p.Matoušek - vnuk p. Hejdy. Cituji.....Ale když jsi narazil na ČF a Riedlbaucha, tak alespoň jedna z mých četných zkušeností právě s tímto mým bývalým "spolužákem" o rok v nižším ročníku z Konzervatoře, který se ke mně vždy srdečně hlásí jako kamarád. Tedy tento kamarád: Asi před dvěma lety měl v ČF dirigovat koncert Rožděstvenský, který do programu dal i moji skladbu, kterou jsem mu před mnoha lety věnoval (on totiž hrával moji a nejen moji hudbu, ale i další autory, kteří u nás nebyli hráni, jako i Honzu Klusálka a pod.). Z ČF dostal dopis, že by rádi, kdyby ještě programově zvážil svoji nabídku, že by byli rádi, aby na svém koncertě uvedl i premieru skladby českého autora na texty Borise Pasterňaka "Písně z Doktora Živaga" od Ladislava Kubíka (podotýkám, že mi Rožděstvenský faxem poslal celou korespondenci, kterou v tomto směru s ČF vedl, takže si nevymýšlým). Rožděstvenský jim odpověděl (po dotazu u mne a po ujištění, že žádnou skladbu nebudu mít v oné sezóně v ČF), že jejich dopisu nerozumí, že by chápal, kdyby se programově setkal v ostatním běžném repertoáru s návrhy jiných dirigentů - tam by se dalo uvažovat o změně, ale že moji skladbu hrát bude. Napsal jim také, že se mu za posledních 20 let nestalo, že by mu někdo takto zasahoval do jeho programu. Oni i nadále ho opruzovali, aby hrál Kubíka, až Rožděstvenský ten koncert odřekl. Když pak přijel do Prahy na koncert do FOKu, děkoval jsem mu, že se takto zachoval ke mně a on mi řekl, že má pro něj větší cenu přátelství, než nějaký koncert v ČF. Ptal jsem se ho, jestli mu něco říká jméno Ladislav Kubík a od odpověděl: "To je takový váš malý český Chrenikov" - takže vidíš, byl zcela v obraze. Moji skladbu pak zařadil na svůj závěrečný koncert v rámci letošního Pražského Jara. Představ si, že ten Riedlbauch měl ještě takovou drzost, že mu přede mnou říkal, že je škoda, že nedělal Kubíka, že to byla úspěšná skladba. A když jsem si zpětně podle dat dopisů mezi ČF a Rožděstvenským uvědomil, jak se ke mně "přátelsky" Riedlbauch choval a jak říkal: "přijď někdy na kus řeči" a pod., tak je mi z toho ještě dnes hnusně....... Takže praktiky "komoušů" se nezměnily a je dobře, že poukazujete na podnikatele typu Kafky aj.
Vážený pane Hutko, pokud by Vás zajímaly bližší podrobnosti a údaje, které mám v písemné formě, můžu Vám je poslat. Pokud budete mít odvahu "píchnout" do bývalých bolševiků, kteří v současné době v klidu užívají výhod, kterých nabyli v minulosti díky "červené knížce", tak se rád zúčastním. Těším se na Vaši odpověď a předem za ni děkuji.
Jan Adamus
P.S.Mám před sebou korespondenci z 50 let mého otce Antonína Adamuse, soukromého zemědělce až do roku 1974 , kterou posílal prezidentovi, ONV, MNV aj. Je zhruba 100 dopisů platebních zápovědí, předvolání, trestní nález aj. a odpovědí. Jsou to doklady, které by se měly uchovat. Můžete mi poradit, kdo by o to měl zájem????

Vážený pane Adamus,
Váš dopis mě hluboce oslovil, protože tady se teprve dostáváme k jádru problému a také k tomu, v jakém stavu je dnešní společnost a nakonec celá ta "česká kulturní scéna". Jelikož na ty příběhy železné opony není dost peněz a zájmu televizních šéfů: veřejnoprávní televize by se raději upelešila ve strhujícím pocitu slávy komerční televize, přestože si sama na sebe nemusí vydělávat peníze a má tu komerci povinně vyvažovat, tak se stalo, že máme s tou oponou nějak blbý vysílací čas a přidělených pouhých 14 minut, do kterých se prostě příběh musí vejít, i když se tam nevejde. Třešňák se sice přesvědčivě vešel, ale už se nevešlo, že je to velký a významný básník a písničkář, který se zase nevejde do té postkomunistické dnešní komerce, i té veřejnoprávní, kam se třeba velmi dobře vejde právě ten Nohavica, jehož kvality se s Třešňákem nedají srovnat ani vzdáleně. Jenže Třešňák je svobodný a nezávislý duch a ten se nevejde do malosti českých médií a české vystrašené úzkoprsosti. A jelikož se dá publikum jednostranným a monopolním působením medií snadno nacvičit jako Pavlovův pejsek, tak "široké publikum" má nakonec rádo jen to, co jim mafiánské panstvo svým vysíláním přidělí a tak se ocitáme v dnešní trapné a tupé situaci akademie populární hudby, síní slávy a andělů a českého rozhlasu. Směšné, hloupé, odpupující a jen se točící kolem hrabání peněz a zároveň neporazitelné.
Situace kolem populární hudby je hloupá a já už jsem to dávno vzdal s těmi zmetky se snažit něco dělat, ale vím, že situace ve vážné hudbě je daleko složitější a zároveň horší. Já se od té smečky vlků mohu utrhnout, protože se sám uživím, protože jsem taky grafik a umím si vlastně všechno udělat sám. Je to sice strašné plýtvání sil i talentu, ale zachovávám si svobodu, stejně jako za bolševika a stejně jako v emigraci a to má cenu. Vážná hudba a vážný muzikant se nemůže sám uživit a zde má ta vtíravá postkomunistická hrabivá mafie všechny možnosti vlivu na rozdělování peněz a kšeftů a ovlivňování vkusu publika. Tiskem tato nepravedlnost větrat nejde, protože důkazy jsou velmi problematické a vlastně se nejedná o nějaké vyložené mafiáncké vrahy, jsou to jen takové ty malé svině jako vždy, protokazatelné to není, ale bezvýchodné to je.
Je mi líto těch pitomců, co mi teď tak odvázaně a vzrušeně píšou nadáčské dopisy, jak jsou obětmi té masáže sobě zavázaných medíí, kde vládne a je prosazován pouze zbabělý nevkus, protože na něm se snadněji vydělávají peníze, tupost muzikálů a bulvárního tisku... ach jo. Zatím, jako vždy z toho plyne jedíné, stejně jako za bolševiků: změnit to nemůžeme, ale líbit si to nenecháme...
Jestli se nezlobíte, přeposlal jsem také Váš dopis Luďkovi Navarovi, který je takovým hlavním scénárostou příběhů železné opony a budeme o tom ještě mluvit, já myslím, že se zde otevírá také možnost dalšího náhledu do zlomyslně zamlžené historie...
Děkuji za dopis a srdečně zdravím - Jaroslav Hutka

Odesílatel: Zdenek
Vážený mistře. Sleduji Vaše pořady v TV o zrůdách,kterých se dopouštěli komunisté za totality. Plně s Vámi souhlasím. I moje rodiče coby živnostníci si to odskákali otec skončil v Příbrami.Rodiče měli pronajatou pekárnu, šetřili, že si jí jednou koupí,padly peníze,já jsem nesměl na studie atd.A proto jsem čekal na změnu režimu a věřil jsem,že se toho dočkám.Seberealizoval jsem se muzikou/trumpeta/i když jsem nebyl u komunistů, tak jsem se podíval ještě za totality do USA /1985/ a takřka jsem hrál/jako amater/skoro ve všech státech záp.Evropy. Kdykoliv jsem přijel,tak jsem pochopitelně vyprávěl známým jak se dělá demokracie.Ovšem jsem velmi zklamán, protože u nás zatím /bohužel/žádná dem.není.Zelenou mají podvodníci/díky legislat./pokud se chcete někde dovolat spravedlnosti,tak jedině jak se říkávalo\"na lampárně\"Mne připravil jeden podvodník v roce 2001 o 300 000.- korun, i když byl odsouzen že mi musí dluh splácet , tak je v pohodě/protože údajně nic nemá?/A zákony jsou nanic.Víte,když jsem byl v té Americe, tak nás tam také ukázali ve státě Nebraska t.zv.Malý capitol, kde mají vystaveny všechny, co se zasloužili o stát Nebraska a demokracii. Mimo jiné tam je také Bufalo Bill.Jak jistě víme,ten se k demokracii prostřílel.I když je to tvrdé, tak možná,že i u nás by měl být takový pod.\"Kájínek\".Berte to prosím částečně jako žert.No a nyní jsem ještě naletěl opět/nemyslete,že jsem takový trouba/ono nás bylo celkem 36lidí, které tento podvodník okradl.Já jsem se ženou přišel o chalupu, bydlím v pronájmu, je mi 64 roků, žijeme na prášcích a vůbec nemám radost ze života.Chci ještě podotknout,že nejme jediní,kterým tento režim vzal střechu nad hlavou a dopadli ještě hůře než já se ženou.Skončili buď sebevraždou,nebo v domově důchodců, nebo v blázinci.
Víte od začátku \"sam.revoluce\" jsem tvrdil že napřed musí být zákony a ne jak pan profesor teoretik tvrdil-privatizace!I sedlák vám řekne, když pustí bejka od řetězu tak hodinu denně,aby se naučil žít na svobodě a pan profesor nás pustil od řetězu ze dne na den.Je to člověk,který má největší vinu na tom stavu/i právním/který zde v součastné době je. Jsem sklamán!!!Myslím,že nejenom zvěrstva,které zde komunisti na lidech páchali by jste měli zveřejňovat,ale také zvěrstva, které se želbohu v pseudodemokracii dějí na obyč.lidech dnes.Zdraví Zdeněk Prášek Dražice u Tábora
e-mail: Tomáš Vávra
Pane Hutko, mam rad Vaše texty a právě jsem dokoukal pořad n a ČT1 o vězněnych ženach za 50-tých let... Co kdyby jste v rámci objektivity natočil reportáž o zacházení s těhotnými ženamy na Guantanamu ??? Nebo v jiných tyjných koncentračních táborech USSA ve světě, možná, že jeden z nich najdete po Hrádečkem... štouchejte klidně do hovna, které nesmrdí, ale statečný jste jen do do minulosti a pro režim ekonomického fašismu, od kterého Vám nic nehrozí, naopak tučná prebenda... co miliony žen a dětí vražděných americkkým ekonomickým fašismem právě v současnosti, to nevidíte... protože jste jimi placen a to velmi dobře, stejne jako soudruh fašista Havel po celý svůj život a celý tzv. disident, který po pseudorevoluci rozkradl tento stát... styďte se. Tomáš Vávra
Co prožívali lidé V zajetí železné opony diváky rozhodně zajímá
Dokumentární cyklus o krutosti i absurditě komunistického režimu v bývalém Československu si na obrazovce ČT1 nalézá každé pondělí značný počet diváků. Obzvlášť poslední dva díly Pod věží smrti a Mlynáři od Babic patřily k nejsledovanějším v rámci celého cyklu.
Epizodu Pod věží smrti vysílanou v pondělí 22. října 2007 od 22:12 zhlédlo 662 000 diváků starších 15 let, tj. 7,7 % při podílu na publiku 24,79 % – tedy téměř každý čtvrtý dospělý divák v danou dobu u TV obrazovky. Tentokrát se jednalo o příběh Františka Šedivého odehrávající se od roku 1954 "pod věží smrti". Ve výčtu lágrů a věznic byla totiž místa, kde likvidace odsouzených probíhala poněkud rychleji – jako například uranové doly.
Předcházející díl vysílaný 15. října se zaobíral událostmi, které odstartovala střelba v budově školy v Babicích na Třebíčsku dne 2. července 1951. Jak komunistický režim celou událost (ne)vyšetřil a kolik lidí za ni odsoudil, sledovalo v epizodě Mlynáři od Babic 611 000 dospělých diváků, tedy 7,1 % při podílu 24,89 %.
Příběhy železné opony, jimiž diváky provází Jaroslav Hutka, sledují se stejným zájmem dospělí muži i ženy. Průměrná sledovanost 13minutových epizod činí za dospělé diváky 496 000, tedy 5,8 % při podílu 18,87 %. Zájem diváků o pořad roste s věkem a vzděláním. Dosud odvysílaných 32 dílů (z celkových 40) zasáhl celkem 3 998 000 diváků starších 15 let, tedy 46,58 %.
Veronika Zemanová, analytik VPA ČT, 2.11.2007, Zdroj: ATO – MEDIARESEARCH

předmluva k druhému dílu knižní podoby seriálu:

I tuto další Navarovu knížku je lépe číst jen jako soubor strhujících příběhů, než jako svědectví o době, která nedávno minula či jaksi nezřetelně přešla do ztracena. Příběhy samy o sobě jsou úžasné a žádný autor by si je nevymyslel. To dokáže pouze nelidská situace,ve které je člověk lapen a reaguje na ni lidsky. Lidsky normálně. Normální lidské je na nenormalitu reagovat vzpurně, nepřijmout ji. A to je prostředí a motiv všech příběhů této knížky. Příběhy lidí, kteří si to nenechali líbit. A lidsky normální je v nelidské situaci napnout všechnu vynalézavost proti tuposti a násilí a v té chvílí vzniká uchvatující příběh, který skutečně vymyslet nejde.
Ale jak už jsem řekl, je lépe číst tuto knihu jen jako napínavé čtení. A je lépe si nepřipouštět, že jsou to skutečné příběhy. V té chvíli totiž člověk padá do pasti, kterou tato kniha klade. Navara sice umí psát napínavě a obrazově, ale vkrádající se zneklidňující pocit, že to není jen poživatelně dobarvený příběh "podle skutečnosti" je frustrující a nepříjemný. Navara sice používá dramatické střídání přítomného a minulého času a novinářsky efektních zkratek, ale jen proto, aby šetřil místo na papíře a tím i čas čtenáře. Skočí rovnou do příběhu a popíše ho stroze a přitom každý příběh by vydal na román i velkofilm. A to je šťastná i nešťastná poloha této knihy. Tolik neuvěřitelně bohatých příběhů vyplýtvaných jen ve stručném popisu... na druhé straně zase tolik velkých příběhů, které se vešly do takové malé knížky.
A to je ta past a kdo se nechá chytit bude po dočtení podrážděn. První otázka totiž zní, proč si stále křehké a zmatené české kolektivní vědomí nevynutí na vydavatelích každý příběh jako samostatnou knížku: jsou to přece NAŠE velké příběhy. A druhá otázka je, jak to že ten blbý a životu nebezpečný režim, který zde čtyřicet jedna let násilnicky vládl, pouze MINUL. Jak to že nebyl buď poražen a nebo alespoň potrestán. Přešel jen jako choroba...
Zvolna a s velkým opožděním začínáme objevovat oběti tohoto hnusného režimu, ale jen oběti. Kde jsou viníci? Taková otázka dvacet let po minutí toho režimu už zní hloupě. Je pozdě na dohánění spravedlnosti. Budeme už jen objevovat oběti a hrdiny zmizelé dikratury. Znamená to, že viníci, kteří mnozí stále žijí, zapadnou do zapomnění? Ano. Viníci zapadnou do zapomnění. A VLASTNĚ DOBŘE JIM TAK! Pro nás dnes jsou skutečně zajímaví jen ti hrdinové. Ti tvoří historii a čekají, až je objevíme, až nám dojde, že díky jim se dnes nemusíme stydět za to, že jsme, díky jim jsme zase sami sebou...
Jelikož jsem sám jedním z hrdinů této knížky, tak bych měl to pěkné velké prohlášení poslední věty malinko korigovat. A to nejen kvůli skromnosti. Já sám za sebe jsem žádnou historii tvořit neplánoval, chtěl jsem žít svůj život a nenechat si to, do čeho jsem byl vtažen, tak úplně líbit. Něco se podařilo a něco ne. Na něco vzpomínám rád, za něco se stydím. Ale člověk byl hozen do situace, kterou si nevybral a dělal co mohl v momentě, kdy nebyla šance si to promyslet a nebylo se s kým poradit. Každý v tom byl sám. Tak to je. Je pravděpodobné, že u ostatních hrdinů této knížky je to stejné. Navara o tom napsal, co si z toho čtenář vezme, to je jeho věc. A tuto svobodu čtenáři tato knížka dává. A o tuto svobodu nakonec i šlo. Aby si člověk mohl sám rozhodnout o věcech svého vlastního života.

Jaroslav Hutka

jméno: Milan Sklenář
Vaše pořady na ČT mi čím dál připadají středoproudé, nepřesvědčivé.
Máte-li již jednou tu vzácnou možnost kultivace a osvěty - nezahoďte ji. .... Držím palce.
Hodně zdaru na klikatých cestách v médiích přeje Milan Sklenář

zpět