JAK JÁ TO SLYŠÍM
Svatý Vavřín (lidová, upr. J. Hutka a Š. Rak) Jaroslav Hutka a Štěpán Rak. Supraphon 1 13 476
Tak tohle je Hutka, jinak bych musel být hluchý. Platí o něm všechno, co už jsem tu na adresu folkových zpěváků řekl. Určitý rozdíl je v tom, že se Jarda snaží navázat na tradice skutečné lidové hudby, což je sympatické. Není tu ovšem nic, nad čím by se mělo ucho kytaristy pozastavit. I způsob doprovodu je tradiční a připadá mi úplně všední. Tohle přeci zabrnká každý čtvrtý kytarista! Na druhé straně tu nalezneme mnohé, co se po staletí nashromáždilo v kytarovém materiálu, a tedy asi to nejlepší, co pod takovouhle písničkou může být. I když mi to tedy nepřipadá zvlášť pozoruhodné, musím uznat, že je to funkční.
Melodie 2/1976, Luboš Andršt
Nesouhlasím s některým tvrzením v článku Folklór v populární hudbě, zejména však s tou částí, kde Leo Jehne mluví o Jaroslavu Hutkovi. Byl jsem úplně šokován sdělením, že Hutkovy skladby obsahují prohřešky proti duchu písní. Jestliže autor slyšel kupř. píseň Ach má milá, jež patří k nejhezčím na desce, v provedení "souboru, který se této práci věnuje systematicky" - a já jsem ji tak slyšel - musel nutně zaznamenat mnohem méně taktu, než požaduje po Hutkovi. Tato krásná balada totiž zazněla v pochodovém tempu, a i když se zpěvák snažil důsledně držet autentické předlohy, nezpozoroval jsem v křečovitém vykřikování žádné "kouzelné metafory nářečových tvarů". Podle mého názoru Hutkův text i podání jsou mnohem poetičtější než všichni nucení folklóristé dohromady. A novost přístupu? Vždyť Jaroslava Hutku doprovází Radim Hladík.
J. K., Šumperk
Posílám vám svou připomínku k článku Lea Jehneho Folklór v populární hudbě - řešení nebo únik? Téměř polovina úvahy Lea Jehneho se zabývá folklórem jako materiálem dramaturgie sólistů a souborů i skladatelské tvorby. Jako "... tři pojmy, pro toto zaměření jaksi reprezentativní" vyjmenovává autor Bukanýry, Ulrychovo album Nikola Šuhaj loupežník a LP desku Jaroslava Hutky Stůj, břízo zelená.
Tento výběr budí dojem, jako by pro "reprezentativnost" v oblasti našeho hudebního dědictví bylo rozhodující (bohužel) snad jen to, zda skupině či jednotlivci již vyšla LP deska, zda ji pětice kritiků Melodie na stránkách svého časopisu obodovala a tím pádem tedy vzala na vědomí i jejich existenci.
Postrádám totiž v článku alespoň zmínku o některé z dalších skupin či jednotlivců, kteří s lidovou písní pracují. Jsem přesvědčena, že např. na každoročních folkových festivalech (Český Krumlov, Žilina) - a nejenom tam - lze slyšet folklór mnohdy v provedení, jež si s třemi "reprezentativními pojmy" nejen nezadá, ale takové Bukanýry jistě i předčí. Stálo by za to zmínit se aspoň o českobudějovických Minnesengrech. Nezdá se mi možné, že by je autor článku dosud neslyšel. Domnívám se, že dokonce splňují kritéria, o nichž hovoří u Pavla Nováka, Evy Pilarové a Waldemara Matušky: zpívají prostě, relativně stylově čistě, potřebné hlasové dispozice rovněž mají. A co víc - seznamují posluchače s písněmi z Weisova sborníku jihočeských písní (rovněž možná i některým odborným kruhům málo známého).
Minnesengři ještě LP desku nemají. a naši mladí posluchači jistě mají "poznávat dědictví našeho hudebního folklóru z nejčistších pramenů". Myslím si, že by bylo velmi potřeba, aby se mezi našimi hudebními znalci našel "proutkař", který by dovedl praménky skupin či jednotlivců, dosud zpívajících pouze na folkových festivalech, až do supraphonské či pantonské edice a prosadil jim vydání desek. Přestože nejsem hudební znalec, domnívám se, že mezi amatérskými zpěváky se najde schopný interpret prosté lidové písně spíš než mezi pěvecky školenými (a tedy většinou již ne tak prostými) zpěváky profesionály.
Přitom by bylo třeba, aby lidové písničky zněly z reproduktorů častěji. Hudební výchova ve škole jich mnoho nenaučí. Dechovku každý rád nemá. A kolik z písní, jež mají na deskách naši špičkoví zpěváci pop music, si může zazpívat i ten, kdo není pěvecky školen a zpívá rád?
Pro tuto příležitost zůstává opět náš krásný český, moravský a slovenský folklór, písně melodické, i po textové stránce často bližší. Přesto, že jsme lidé, žijící v 2. polovině 20. století.
Když mám potřebu doma si při žehlení či vaření zazpívat, s povděkem myslím na svou maminku, která mne naučila celé řadě krásných lidových písní. A můžeme si je zazpívat i dvojhlasně.
Jenže - kolik lidí z mé generace (tj. ta do třiceti let) zná lidové písně? Kolik z nich bude schopno učit je své děti? Školní hudební výchova na tom opravdu není tak dobře, abychom se na ni mohli spolehnout.
A tak jsem moc ráda, že existují i skupiny a jednotlivci, kteří si s takovými melodiemi a texty dají práci. Kteří i ze starých, pozapomenutých notových záznamů vzkřísí svěží, prosté, zapamatovatelné melodie.
Kéž by je bylo možno poslouchat i z desky. A kéž by fakt, že už i z desky znějí, nic neubral na jejich prostotě a nezanechal na jejich hudebním cítění a směřování příliš citelné stopy.
L. K. Nový Bor
2024